Interview s Jeho Svátostí Dr. B. Pydlíkem 9.část
Interview s Jeho Svátostí Dr. B. Pydlíkem - 9.část



Pydlík9 Někdy bývám vyloženě nesvá. Někam jsem vkročila, jenom nevím, jestli je ještě nějaká cesta zpátky, “kdyby něco”. Některé skvrny nelze vyčistit bez narušení podstaty látky, tak nějak cituje Hrabal upozornění z čistírny. No co, vykročili jsme, jsme na cestě, nezbývá nám než putovat. Průvodcem nám i tentokrát bude Jeho Postmoderní Svátost Dr. B. Pydlík, neústavní, alternativní, pluralitní, seriální, legitimizovaný, relativní, konceptuální, decentralizovaný, sebezahrnující, rozšířený, kontingentní, diskurzivní, paradigmatický, synchronicitní, rozmazaný, fenomenální, holistický, svinutý i rozvinutý parametr, aspekt, ohled Veškerenstva.

“Tak jsem se dívala do toho svého nitra” začala jsem tam, kde jsme minule skončili. “A musím říct, že tedy nic moc. Na nic jsem nenatrefila. Nic. Prázdnota. Chaos. Zmatek. “Kaše”. Já vím, asi jsem měla hledat nějakou tu “vyšší moc”, nějaký ten “imperiál”...”

“Imperativ.” opravil mne.

“No jo, vždyť říkám. Je to takové to: ty ty ty!? To nedělej, ono nedělej, něco jako přikázání ve Starém zákoně, že jo. Jenom pořád nevidím co mám dělat...”

“Zpátky na stromy!” zaúpěl.

“Proč zpátky na stromy, když už jsme jednou slezli...”

“No jestli je pravdivý tenhleten příběh, tohleto “veliké vyprávění” jak by Lyotard označil “evoluci”, pak jsme se nejspíš vyvinuli v toho člověka, kterým teď jsme díky tomu, že jsme byli ti rychlejší, silnější a chytřejší. Lyotard sice napsal, že všechna “velká vyprávění” o tom kdo jsme, odkud přicházíme a kam míříme, ztratila důvěru, ale ty charakteristiky, které ukazují nějaký vzestup člověka, se přece jen nedají jen tak popřít. “Velká vyprávění” o dějinách sice ztratila důvěru, ale fakt, že nás zavedla do situace, kdy se nám zdá, že už to takhle dál nejde, nás nutí k tomu, abychom se zároveň pokoušeli stále znovu o nějaká nová vyprávění. Američan Rorty, který prošel analytickou filosofií a pragmatismem, se posléze dobral vlastní verze postmoderní filosofie, která spatřuje vrchol dějin v nastolování a dalším tříbení liberální společnosti.

O “konci dějin”, kdy se údajně dosáhlo “konečného” nejlepšího uspořádání, už před ním psal japonec Fukuyama. Komunistům se “komunistická společnost” taky zdála “konečným” vrcholem vývoje. O “konci dějin” jako zrušení “jinobytí” světového ducha filosofoval už Hegel. Teilhardovi de Chardin se zdálo, že lidstvo, ale i celá příroda, celý svět se “produchovňuje”, vzniká rozumem obdařená “noosféra”, a celý vývoj směřuje k bodu Omega, kdy vše opět splyne s Bohem.

Na rozdíl od komunistů a Hegela, nechápe Rorty tenhle “konec” jako uzavřený cíl historie, ale naopak, jako bod otevírající novou historii, liberálně- postmoderní. To má společné i s velkým teoretikem vědy K. R. Popperem, který také nenáviděl představu historické dějinnosti, o niž se dá předem říci, kam směřuje, protože to vede buď k pasivitě, nebo dokonce k “napomáhání” nastolit takový historický cíl, “ať to stojí, co to stojí”. A to je vždycky zhoubné, protože se při tom používá násilí. Proti tomu postavil svou představu “otevřené” společnosti, v níž se “metodou pokusu a omylu” a na základě “přirozeného výběru” tříbí ta nejlepší řešení, uspořádání, představy.

Když se “velká vyprávění” o dějinách, o tom k jakému “cíli” směřují, nahrazují “vyprávěními” o tom, jak takový dějinný pohyb “vpřed” je vůbec možný, dostáváme se od onoho časového hlediska k hledisku “funkčnímu” či “strukturálnímu”, a odtud se můžeme dostat až k nejobecnějším kategoriím, vyjadřujícím “jak vůbec svět je”. Tedy k ontologii.

Ontologie je často brána za základ vší filosofie, a znamená filosofování o Bytí. O všem, co je, o tom, že to vůbec je, a jak to je. Pro nejznámějšího ontologa dnešní doby, M. Heideggera je nejzákladnější kategorií Bytí. Není to souhrn všeho, co je, ale právě ten univerzální aspekt všeho co je, a sice, že to je. Podobně i Bůh se v různých teologických diskusích objevuje ne jako nějaká bytost, ani jako souhrn všeho, tedy něco jako Příroda nebo Vesmír, ale jako universální aspekt toho všeho, tedy že to je, a že je to právě tak, jak to je. Toto “právě tak jak to je”, je metaforicky řečeno “boží vůle” a Bůh tak vystupuje jako pojem vyjadřující nejvyšší jednotu, vůli, princip, která stojí “za” vším, “v podstatě všeho” apod.

Zatímco Bytí je “aspektem všeho”, všechno je “aspektem Boha”. Původní starozákonní pojem Boha byl pojmem “bez pojmu”, jméno “beze jména”. Něco, co se nedá pojmenovat, protože tím pojmenováním se již stává něčím jiným, a sice “vyděleným”, ”jednotlivým”. Takové pojetí je podobné taoismu. I tady starý mistr Lao-c´ zaznamenal, že to Tao, které se dá pojmenovat, již není tím věčným Tao.

Druhým nejznámějším “náboženstvím bez boha” je buddhismus. “Nirvána”, která je překládána někdy jako “vyvanutí”, má co dělat s pojetím “Prázdnoty” v hinduismu, tedy v dalším “náboženství bez boha”, které vzniklo ještě mnohem dříve, než se narodil historický Buddha. A právě pojem “Prázdnoty” znovuobjevil český filosof Egon Bondy, známý jinak z Hrabalových próz. Ve své “Útěše z ontologie”, kterou psal jak sám říká jako “detektivku”, odhalil čtenáři na konci knihy cosi dosud nespatřeného, že totiž “vše co je”, je zároveň tím, “co bylo, je a bude”, že totiž celá ta slavná “historie” je z ontologického hlediska jakoby “stále zde”. Pak ovšem přešel k dalšímu promýšlení nejuniverzálnějšího pojmu Bytí, a dostal se ještě dál, až k oné hinduistické “Prázdnotě”.

Řekl si, že o Bytí sice Heidegger říká, že je nejuniverzálnějším pojmem, ale jakmile se takový pojem vyjádří slovem Bytí, pak nám hned náš jazyk napoví, že by mohlo existovat i nějaké Nebytí. Starý klasik Parmenides sice říká, že takhle uvažovat znamená jít po té nesprávné cestě. Všichni ontologicky uvažující filosofové západní tradice se tedy vydali po té “správné” cestě, že totiž Nebytí není, a jen Bytí je. Vždyť je to aspekt všeho co je, a právě ten, “že to je”! Jenomže tu byla i tradice dialektického uvažování, a některé myslitele hlodala otázka: Není to spíš tak, že “všechno co je”, zároveň “je” i “není”? Vždyť jsme svědky vznikání a zanikání, stávání se, neustálé proměny.

Postmoderní filosofie se hodně zabývá pluralitou, variabilitou, respektive neustálým “variováním”. Vše se neustále proměňuje tak, že vznikají další a další variace, při kterých “něco zůstává staré a známé” a “něco vyvstává jako překvapivé a nové”. Všechno “nějak je” a zároveň i “nějak není”. I fyzikální pojem “vakua” se proměnil z úplného “nic” na “něco a nic zároveň”, neboť tu údajně neustále vznikají a zároveň hned zanikají páry částic a antičástic. Ale všechny ty protiklady, říká dál Bondy ve svých úvahách, to jsou koneckonců “jen” fenomény, tedy něco, co se nám právě jako protiklady“jeví”. Co je ale to skutečné, univerzální “veškeré”, co je to to “Bytí a Nebytí” dohromady, co je to, co zahrnuje všechny takovéto v protikladech vyjevované fenomény. Prázdnota! Hinduistická Prázdnota, která stejně jako současný pojem fyzikálního vakua je “plná” a “těhotná” “vším a ničím”.

Dnešní podoby ontologie nacházejí společnou řeč jak s teologií, tak s přírodovědou. Tedy to druhé vždy pouze “dočasně”, dokud to zas nebude, jak říká již zmiňovaný teoretik a filosof vědy K. R. Popper “falzifikováno”. Sotva například fyzika uchopila Chaos, jako něco fyzikálně definovatelného, na jedné straně jako by umožnila vhled do něčeho, co nás dříve přesahovalo, do onoho “universálního”, ale zároveň si ten pojem sama předefinovala tak, aby ho mohla vědecky používat ve svých teoriích. A tak tu dnes máme “deterministický” a “indeterministický” chaos, spjatý s příslušnými fyzikálními teoriemi, máme tu definice, výklady, zákony, ale najednou jako bychom tím ztratili ten původní význam, původní pojem Chaosu, tak jak jej přinesla antická mytologie. Chaos už není tím Chaosem. Není vším, je “přesně vymezeným něčím”.

A podobně je i védská Prázdnota dnes ohrožena představou fyzikálního vakua. V něčem jsou si podobné, ale v něčem zas podstatně ne. Dnes je tu přece fyzikální svět “tvořený něčím”, tedy hmotou, které je zdá se víc než antihmoty, a tudíž fyzikální vakuum, ať již v nějakém “okrsku” našeho vesmíru, nebo to, o němž fyzici uvažují, že bylo “před” Velkým třeskem, tedy před tím, než náš Vesmír vznikl, tedy toto vakuum není “vším” (něčím i ničím zároveň), ve smyslu vším co kdy kde bylo, je a bude. Nanejvýš je “vším”, umístěným do oblasti časově i prostorově “před” Velkým třeskem v dané fyzikální teorii.

Fyzikové sice také dnes hledají svou “unitární” či “finální” teorii “všeho”. To se však zdaleka netýká všeho, ale pouze univerzálního principu či zákona, který by vysvětlil veškerou fyzikální realitu. “Vše” nevysvětlí. “Vše” vysvětlit nejde. Jakmile něco “vysvětlíme”, tak jen za cenu toho, že to bude již jen “něco”.

A na obzoru je další krok. Fyzikové dnes již prý hledají i “fyzikální” představu “nefyzikálního” vakua. Takového, v němž by “informace” neměla hmotného (energetického) nositele, kde by existovala samostatně. Vlastně by pro ni neplatily dosavadní “fyzikální zákony”. Vysvětlily by se tak jevy, které lze “po jungovsku” nazvat “synchronicitami”, což jednoduše řečeno znamená přenos informací bez časové ztráty, nekauzálně. Vysvětlily by se i tzv. “paranormální” jevy. Bude ale takováhle fyzikální verze synchronicity, a Vědě nic jiného nezbývá, nic jiného neumí, než postupovat svými způsoby a svými metodami, bude tedy takováto verze synchronicity vysvětlovat ono “vše”? Víme, že ne. Jen trochu víc poodhalíme svět fenoménů, tedy svět, “jak se nám jeví”. Taková změna v nazírání např. na “paranormální” jevy, tentokrát podložené vědeckou teorií by určitě znamenala velký posun v názorech a v celém myšlení. Nějaký “pokrok” by to byl. I když o něčem vědět, neznamená ještě to umět nebo zvládat. “Nějaký pokrok” však není vyloučen.”

“Není to v rozporu s postmoderní “ztrátou důvěry v pokrok”?”

“Myslím, že ne. Důvěra “znovu nalezená”, nebo “znovu nalézaná” je vždycky možná. Říkali jsme už, že v POSTMODERNÍ SITUACI nevíme, k jaké změně celkového paradigmatu vlastně dochází. Zatím jsou to všechno jen spekulace, ale objasněním synchronicity by se Věda mohla dostat za své dosavadní hranice. Otázka je ta, jak se při tom proměňují “vědecké” metody a status toho, co je uznáno vědecky za pravděodpovídající. A tady by asi dosavadní Věda musela vykročit i do oblastí, kam dosud nevkročila. Musela by akceptovat metody a postupy, které se jí dosud zdají být nedostatečné.

První kroky tím směrem již učinila astrofyzika. Zatímco dříve fyzikové říkali: tomuto úkazu nerozumíme, a hledali nějaké vysvětlení v podobě teorie, dnes již říkají: této teorii (např. superstrun) ještě nerozumíme, a hledají všechny důsledky, které z ní vyplývají, aby jí “porozuměli”. Sama teorie se stala “úkazem”. Brzy se takovým “úkazem” může zdát celé ”vědecké” počínání. Teď nemám na mysli nějakou “sociologii” vědy, ta samozřejmě již dávno existuje, ale spíš to, že vědci “ve svém oboru” pozvolna přecházejí ke zkoumáním, která míří za původní hranice toho kterého oboru.

Mystikové říkají, že tu vždy bude něco, co zůstane nevysvětleno. Přiblížit se k tomu můžeme jen vlastním “prožitkem”, je-li nám ovšem tak dáno. Není vyloučeno, že se objeví nové možnosti lidského poznávání či zakoušení, které budou ležet někde mezi dnešní Vědou a mystikou. Zatím stále platí ono Wittgensteinovo: O čem nelze mluvit, o tom nutno mlčet. Není však vyloučeno, že stále více budeme společně o tomtéž “mlčet” způsobem, který budeme moci označit jako “intersubjektivní”. Znamená to, že nám toto “mlčení” bude přinášet novým způsobem “sdělné”, společně sdílené prožitky a zkušenosti. Pak budou jistě pro ně existovat i slova, a není podstatné, zda to budou slova vědcova, básníkova či mystikova.

A právě “postmoderní myslitelé” zaznamenali, že “je již tomu tak”, že lidské snažení nepřestává pronikat za veškeré své hranice, které si kdy samo vytvořilo. A v tomto pronikání za hranice spatřuje novou důvěru. Dosavadní “velká vyprávění o pokroku dějin” sice ztrácí důvěru, ale je možné, že novou “důvěru” nabývají “vyprávění nová”.”

“Proboha!” zhrozila jsem se. “Co s tím? To snad ani nemůžeme otisknout. Vždyť to mělo být pro...”

“Já vím, pro “nehotové lidské bytosti”. Toho Saroyana já rád cituji. Ale já bych řekl pro “hotovící se”, “před-seznamující se”, “před-porozumějící” něčemu, co možná za pár let či desetiletí bude banální samozřejmostí. Ostatně začali jsme pohledem do “nitra”. Spatřila jsi tam zmatek, chaos, prázdnotu, něco, před čím jsme “takhle malincí”.

Zároveň nám ale nezbývá nic jiného než tahle “hra” na to “jak to tedy je” a “jak se v tom vyznat”. POSTMODERNÍ ÉTOS má dva důležité momenty:

1) dívá se na věci “tak jak jsou”, nezavírá před ničím oči, snaží se tomu porozumět, snaží se v tom vyznat, a 2) vidí, že “vše je, takové jaké je”, nehodnotí, ale dovede si se vším “pohrát”, protože tahle “hra” není “jen hra”, ale je to svobodné a kreativní utváření vlastního života. Ale to už by bylo na další rozhovor.”

Vidíte to? Takže, žádné lenošení. A pokud vám něco není jasné, přečtěte si předchozí části rozhovoru, a pokud vás toho i tak napadá příliš, na co se chcete zeptat, pište. Předložíme vaše dotazy Slovutnému Mistru. Nevzdávejte to, nemávejte ručičkou, jděte do toho. Nebuďte zbabělci!


Zpět na hlavní stránku