Interview s Jeho Svátostí Dr. B. Pydlíkem 8.část
Interview s Jeho Svátostí Dr. B. Pydlíkem - 8.část



Pydlík8 V uších mi zní Semtex: “Pydlíku, vrať se mi-i ! Chci mít ráj na zem-i!” Hledat “ráj na zemi” hluboko v noře, může se zdát zvláštním pouze tomu, kdo ještě nepoznal slovutného arcipumprdlase, Jeho Postmoderní Svátost Dr. B. Pydlíka, trusiče diskrétních elementárních “mudronů”, zároveň však šiřitele kontinuálního “mudrnění”. Zatímco mudrony jeho upadají do četných černých děr našich mozkoven bez nároku na další svůj “život”, mudrnění, tvořící silná morficko-energetická pole vyplňuje zhusta prostranství Veškerenstva, nelze se mu nikterak vyhnouti, nelze je ignorovati, lze jen láskyvroucně klokotat (ne kloktat!) a postmoderně vrňoukat, rozplývajzávat se, vybobtnávat a třepetatat se jak sulcovina. Nuže, zde jsou již ty jeho “ráje na zemi”.

“Tak nevím, mám takový divný pocit, že to nejde jen tak. Říct: dělej co umíš, je to na tobě. Říct: pokrok možná žádný není, pravda je pokaždé jiná, svět se řítí do ..., pohlcuje nás komerce, ale na druhé straně je tu nabídka všeho možného, každý si vyber, co ti vyhovuje. To přece nejde, ztratit víru v to, že to dopadne dobře, ztratit orientaci, co je správné a co špatné, nevědět co je pravda, nemít možnost dělat něco proti těm všem hrůzám a nebránit se těm katastrofám, do kterých se údajně řítíme. A proč by měla být komerce špatná, když nám přináší zábavu, rozptýlení, můžeme se od těch údajných hrůz odpoutat, a něco si užít...”začala jsem na něj zhurta.

“Zadrž, zadrž. To tedy opravdu nejde, vychrlit ze sebe všechno najednou a chtít na to nějakou jednoduchou odpověď.”

“Ne? A vy tady na nás můžete chrlit, a já bych nemohla?”

“To je tím, že mě tlačíš do těch několika málo stránek...”

“I tak to čte jen málokdo. Představovala jsem si, že to bude mnohem kratší, jasnější, srozumitelnější.”

“Že v tom nebude tolik “jiného”, aby se to dalo rychle prolítnout očima a už by každý hned věděl... A já jsem si zatím dovolil, ach ta hrůza!, vychrlit všechno, co mne tíží na duši a skládat to na jednu velkou hromadu...”

“Která s každým pokračováním roste a problémů neubývá. Ale přitom to zas někdy vypadá, že se to mele stále znovu...”

“No ano, všechno je to tak propojené. Co se opakuje v nových pohledech, z nových stran, nově osvětluje už jednou slyšené a stává se důvěrnějším, známějším . “Jenomže to je utopie. Ve skutečnosti to asi nikdo nečetl všechno.”

“Moc práce, já vím.”

“Ano. Pokuste se o něco krátkého, jasného.”

“Takové “krédo”? Takový “aforismus”, “citát”, “heslo”? Pod kterým si pak bude každý představovat “to svoje”, a tedy něco jiného?”

“No to ne, to musíte vysvětlit. Jasně. Krátce. Srozumitelně.”

“O to se snažím. Ale “heslo”, “fráze”, to jsou slova obsahu vyprázdněného, o tom psal už Karel Čapek. A od těch dob jsme pokročili. Už nejen hesla a fráze, ale celé koncepty pseudomyšlenek, celé systémy pseudoargumentů jsou často vyprázdněné, stačí si pustit televizi a sledovat. Jakmile se vybočí z těhle stereotypů, hned moderátor zasáhne, aby proboha někdo neřekl něco, na co by nebyla připravená pseudoodpověď. A tak už se dá předem odhadnout, jakými pseudoargumenty to skončí, a co se zas bude papouškovat. No ale přece, zkusím tedy nějaké jednoduché provolání. Třeba: Ať žije utopie!”

“Utopie? To si z nás děláte legraci?”

“V žádném případě. UTOPIE je to, co každý hledáme. Ukazuje cestu. Ukazuje možnosti, jak se vyhnout nebezpečí a jak se dobrat pravdy a dobra.”

“No tak teď jsem moc zvědavá, co z vás vypadne.”

“Jednu zajímavou utopii o POSTMODERNÍM VĚKU přináší například sociolog Giddens. Místo té příšerné nihilistické, nesmysly žbrblající POSTMODERNĚ přichází se svým UTOPICKÝM REALISMEM, kterým chce “radikalizovat modernu” a “zdolat molocha” všeho negativního, co moderní věk přináší. Negativní rysy nepopírá, ale staví proti nim cosi pozitivního. Tak za nejzávažnější RIZIKA moderního věku považuje: úpadek životního prostředí, nukleární konflikt, selhání mechanismu ekonomického růstu a růst totalitní moci. Každé riziko je spjato se všemi ostatními a působí společně, jako komplex. Svůj NOVÝ POSTMODERNÍ ŘÁD, který je výsledkem UTOPICKÉHO pojetí, charakterizuje obdobně propojenými a komplex tvořícími rysy. Patří sem: humanizace techniky, demilitarizace, mnohavrstevný demokratický podíl občanů na moci a správě a tzv. postnedostatkový syndrom, pod nějž zahrnuje systém planetární péče, překonání válečných napětí, socializované ekonomické uspořádání a celkově koordinovaný globální řád.”

“Moc cizích pojmů najednou.”

“No prostě války nebudou, všechno bude fungovat ku prospěchu všech, ekologická katastrofa zažehnána, všechno se vyřeší, každý na tom bude mít svůj podíl.”

“Ale to je utopie, ne?”

“No ano. To jsem přece říkal.

“To už tady bylo, tyhle “světlé zítřky”, že? Tak k čemu to?”

“Přece jen je dost podstatný rozdíl, jestli oficiální medializovaná ideologie ukazuje “ráj”, aniž připustí to, že “peklo již nastalo”, případně ukazuje “ráj” s tím, že “peklo sice nastalo, ale jen někde a pro někoho - pro ty líné, nebo pro ty, kdo mají smůlu - a je to jen dočasně”, takže si toho nemáme všímat, od toho jsou tu jiní, třeba ekologové, nebo je to problém “na jindy”, až “si na to vyděláme”, a vůbec, všechno se moc přehání, přehánělo se vždycky, a zatím se nic tak hrozného nestalo. Anebo jestli je to tak jak navrhuje Giddens, že totiž víme, že “peklo nastalo”, je třeba si toho všímat teď, tady, a každý, zapojit své síly do naplňování pozitivní vize, humanizace, demilitarizace, demokracie, péče a tvorby nového řádu.”

“No dobře, plamenná to výzva. Ale takových lidí, kteří by se jí odevzdali je asi jen malinko. Přece jen mám pocit, že převládnou jiné lidské vlastnosti. Dnes už se ani neříká “sobectví”, ale “každý se o sebe musí postarat sám”. Takže, pořád je to pro mě UTOPIE, která je na nic. Jak si ten Giddens jen může představovat, že se to dá změnit, že se to celé dá do pohybu, a že se najednou začnou lidi chovat úplně jinak?”

“To víš, je to jen takový teoretik. Vychází z toho, o čem se v sociologii mluví jako o “pozitivní zpětné vazbě”, o “samovyplňující se předpovědi”, či o “dvojité hermeneutice”. Známe to třeba z voleb, kdy se dá pozorovat, jak zveřejněné výsledky volebních preferencí zpětně ovlivňují potenciální voliče, a tím opět jejich zaměření a preference. Podle Giddense to platí obecně ve všech vědách, které se zabývají člověkem či společností. Ze sociologie si například novináři sami “tahají” ty nejzajímavější “údaje”, publikují je s patřičným “humbukem”, takže ty publikované údaje a všechny ty komentáře, různá hodnocení, “slovník”, který se k tomu používá, i ty konečné fráze, formulky a hesla, se stávají “sociologickým jevem”. Dá se pozorovat jak funguje a jak působí, a zase znovu zaznamenat. Když se pak zeptáš někoho na ulici, zda je nemocnice “utrpení přinášející masová noclehárna” nebo “nejlevnější hotel”.. Těm, kteří na to mají, poslouží tahle fráze k tomu, aby si představovali “za své peníze” péči lepší. Ti, kteří na to nemají se pak bojí něco pochválit, aby tomu sloganu nedali za pravdu, protože se bojí, že by příště na pobyt v nemocnici nemuseli mít. Obě skupiny lidí vědí, že to za moc nestojí, že to není hotel, ale “vědecky vzato”, sociologicky zkoumáno, jakmile politik medializuje podobnou metaforu, exaktně lze “v terénu” zjistit, že je to “pravda”. Přitom nejde o pravdu, ale o zájmy. Medializované zájmy určují veřejný slovník, který je pak zaznamenáván jako objektivní zjištění. A co víc, lidi se podle toho prý začínají i chovat. Umíme se totiž vyjadřovat jen slovníkem, který tu již je, a ten nás nutí se nejen takto vyjadřovat, ale i tak myslet a přejímat spolu s tím spoustu konceptů, které nejsme schopni si nějak kriticky prověřovat, respektive jen do určité míry a vyžaduje to velké úsilí...”

“A na to nemáme čas... “

“A jsme pohodlní, a neumíme to, a ztrácíme orientaci, a pak i motivaci, a když bychom se někam přece jen dobabrali, neumíme to zas nijak jednoduše a srozumitelně sdělit, nebo o tom ostatní přesvědčit. Ve společnosti založené na ekonomii času, námahy a výsledků, je to prostě neefektivní. Ekonomický svět je jednorozměrný, neboť “mít” znamená všechno, a “být” jenom pokud je to “být mající”, jak naznačují H. Marcuse a Erich Fromm.”

“To jsme se ale zase trochu vzdálili.”

“Vzdálili? Čemu? Všechno je přece stejně možné a stejně legitimní. Zvlášť když je to jen takové POSTMODERNÍ TLACHÁNÍ, ne?”

“Ale mě by přece jen zajímalo, jak by se podle vás dalo udělat to, aby lidi začali naplňovat nějaké ty své “ideály”.”

“Tak pozor, řekli jsme si, že ne “ideály”, protože ty patří k době “moderní”, ale už bohužel jen ty své “utopie”. Giddens si myslí, že budou-li všichni obeznámeni s pravým stavem věcí, se všemi riziky i všemi možnostmi “jak na to”, najdou tu cestu. Nic se ale nesmí opominout. V etické rovině to formuloval Hans Jonas jako “princip opatrnosti”, vyvolaný “hrůzou” z rizik, které již působí tak zprostředkovaně, že nejsme s to dohlédnout jejich mohutnost. Zatím si uvědomujeme jen tuto “nemožnost dohlédnout” možných konců. To před nás staví nový “imperativ”: každý musí počítat s tím nejhorším, neboť to nelze vyloučit, a opomenutí by bylo osudové. Tahle “etika hrůzy” by námi měla pohnout. Co jiného už?!

“Ale to je hrůza.”

“Naštěstí” jsou tu stále ti “lakovači na růžovo”, kteří nás budou obviňovat z rozšiřování poplašných zpráv. “Naštěstí” tomu většina lidí “neuvěří”. “Naštěstí”...”

“Tomu říkáte “naštěstí”?”

“Třeba to tak skutečně není. Říkali jsme už, že dnes je všechno tak složité, že jediná věc, kterou lze stoprocentně prognózovat je ta, že se neví, “co se” a “jak se” to nakonec všechno odehraje. Takže ať nikdo neříká, že to bude “hrůza” a že máme být “opatrní”...”

“No ale to je nějaký nesmysl, nějaký logický paradox, nějaká “hlava dvacet dva”!”

“Žijeme v paradoxní době. A z “paradoxů” lze vybřednout jen “krokem jinam”.”

“Nevšímat si jich..”

“Ne, naopak, všímat si jich dobře, a vykročit z nich nějakým svým činem.”

“Činem? Ale co? Co, proboha? Co tu třeba děláte vy, zalezlý v té své noře?”

“Povídám si s tebou.”

“Ale pro to tu snad nejste.”

“Jsem. Co když jsem tu pro tuhle jedinou, jedinečnou chvíli a možnost. Pro chvíli, kdy ti můžu říct to, co musím. Možná by se každý z nás mohl sám sebe zeptat: pro co jsem tady a teď, pro jaký svůj čin?.”

“Ale jděte, to povídejte “tetičce z Orlických hor”.”

“Ne já, TY jí to teď řekni.”

“Ach jó!”

“Marnost nad marnost, co člověk má ze vší své práce, kterou vede pod sluncem? táže se biblický Kazatel.”

“Takový pesimismus, už tehdy? A jak to dopadlo?”

“Dvanáct kapitol mudruje o marnosti, než přijde na to, že: všeliký skutek bude přiveden na soud, i každá věc tajná, ať dobrá či zlá. A když tenhle “starý zákon”, tahle “stará smlouva” je u konce, přijde “nový zákon”, “nová smlouva”, a tak to jde stále dál, “nekonečné smlouvání s osudem”.”

Dá se ještě “smlouvat”?” otázala jsem se pochybovačně.

Pohleď každý do svého nitra. Zeptej se svého nejhlubšího já.

A tak jsem pohlédla. Co jsem tam našla? To až zase příště. Nebuďte zvědaví. A vůbec, máte to doma. Podívejte se tam sami, pydlíci a přátelé “světlých zítřků”.


Zpět na hlavní stránku