Interview s Jeho Svátostí Dr. B. Pydlíkem 7.část
Interview s Jeho Svátostí Dr. B. Pydlíkem - 7.část




Pydlík7 Posedmé již šílím z toho, kam že jsem to spadla, do čeho jsem se to namočila. Jako ta Alice (Alenka) co spadla dírou do jiného světa a ocitla se v “kraji divů”, i já jsem zahučela do té jeho nory a ocitla se tváří v tvář čemusi velmi velmi podivnému, leč přesto důvěrně známému. Probíráme se s Jeho Svátostí Dr.B.Pydlíkem vším možným, co je kolem nás, a přitom nově spatřujeme viděné jako dosud neviděné a neviděné jako dávno viděné. To, čemu spolu s J.F.Lyotardem říká POSTMODERNÍ SITUACE, je totiž zcela stoprocentně situací našeho života, našeho světa. VŠICHNI JSME V TOM, ať si o tom myslíme cokoliv. Můžeme nesouhlasit, můžeme protestovat, a to je asi tak všechno, co se dá dělat, jak by řekl Jára da Cimrman. Jeho Svátost Dr. B. Pydlík, velký jarovizátor, mičurin našich tužeb, pesticidní likvidátor tradičních omylů, kultivátor nových obzorů a kypřič naší udusané mysli, Mistr nad Mistry, bude nám i tentokrát zasvěceným průvodcem.

“Prý je to moc složité a nesrozumitelné!” vybafla jsem na toho osvíceného post-orangutana, plného složitých vybachořenin.

“Když vykládám se/ vkládám sebe zpět:/ sám sobě nemohu být interpret./ Kdo ale stoupá po své cestě vlastní,/ i obraz můj svým ostrým světlem zjasní.” vyartikuloval pomalu do ticha. Uchopil mne za ruku a táhl někam hlouběji do tmy.

“Musíš si zalézt někam, kde tě nikdo nebude rušit. Vypnout všechna rádia, videa, televize, magnetofony. Dobře zavřít dveře. Zatáhnout záclony. Uvelebit se. Chvilku nedělat nic, jen sledovat svou mysl. Všechno, co přichází zvenčí, odstranit. Zhluboka dýchat. Nerozhlížet se. Zavřít oči. Zažehnat pochybnosti. Nemyslet na něco, co bude. Nevzpomínat. Pohlédnout do svého nitra. Ale pozor! Jak říká francouzský básník Paul Valéry: Do svého nitra musíš vstupovat po zuby ozbrojen! Když se ti to podaří, alespoň na kousíček, možná spatříš obrazy. Nebudeš vědět, kde se tu vzaly. Možná se jimi necháš unést. Neboj se je zaznamenat, tak jak jsou. Neobtěžuj je. Žádné významy, žádná vysvětlení. Nehodnoť. Nepracuj, i to je práce. Dělej: nic! Zvědavě očekávej, co se ti nabídne. Třeba je to krásné. Nedává to smysl? Nevadí.

Jsou různé návody na meditace, neber to tak doslova. Nečti to. Sedni a odhazuj. A vydrž. Možná pak poznáš ve slovech pocity. Ucítíš, že slova jsou jen znamení, která dovedou otevřít prostory již důvěrně známé, leč dosud nepojmenované. Valéry říká, že přes slova někdy musíme rychle přeběhnout, jinak se tyto mosty zřítí pod našimi rozumářskými otázečkami. Celé mosty slov jsou tu možná jen proto, aby otevřely přístup kamsi “za zrcadlo”. Odhoď své předsudky, a zrodí se ti štěstí, pravil ovšem ve zcela jiném kontextu markýz de Sade. Přeběhnout mosty slov a pak do sebe vstoupit po zuby ozbrojen, to je Valéry.

Tu básničku, kterou jsem začal, napsal filosof Nietzsche. Nesnadná četba, ta jeho filosofie, to jeho básnění. Až tu a tam něco zarezonuje, pokud je s čím. Pokud má člověk sám co nabídnout. Není jiná cesta, než vlastní zkušenost. Ke každé zkušenosti však musíš být připravená, jinak se minete. Ale jak? Není to bludný kruh?

Jak se dítě naučí mluvit? Vždyť tu není nikdo, kdo by mu slova, jež slyší “překládal” do jeho pocitů, chtění, obrazů, významů, můžeme-li o nich takto mluvit. Svět je pro ně dobrodružství, hádanka, rébus. Snaží se porozumět tím, že si samo neustále vymýšlí “jak to je”, “o co jde”. Když se mu to potvrdí, zkouší to znovu a jásá, že zvítězilo. Utvrzuje se. Když to nehraje, zkouší to hned jinak. Rozumět něčemu je činnost, která tě potřebuje celou. Soustředěnou, a tvrdě “pracující”.

Pro dítě to není práce, je to jeho život sám. Zlobí se, když se mu nedaří, ale zkouší to hned znovu a dál. A jásá, když “na to vyzraje”. Přitom je to velký výkon, něčemu porozumět. Proč si někteří myslí, že jde jen o přejímání slov, slovních spojení, informací. Není to tím, že jsme se právě do takového postoje “zautomatizovali”? Vždyť my často nečekáme nic “opravdu nového”! Čekáme jen slova, informace, a to ještě takové, které už nějak známe. Čekáme jen nepatrně nové “kombinace” slov. Čekáme “definice”, to je “definitivní” rozřešení “jak to tedy je” a “o co tedy jde”, které nám někdo naservíruje. Jsme “nehotoví”, a čekáme od “hotových”, že nás “dodělají”?

Jsme jen takové zásobárny či skladiště “definitivních” slov, informací a definic, která pak stejně zapomeneme. Nebo jsme něco jako “sběratelé” - šup s tím do šuplíku? Co není “definitivní”, naučíme se raději hned odhazovat. Jenom nás pořád někdo zbytečně nutí probírat se tou slovní makulaturou, někdy je snadnější vyhodit to celé hned, nepřipustit to vůbec k sobě. Někdy si potřebujeme něco vyjasnit, ale ta správná slova chybí. Ta “jejich” jsou náhle nesrozumitelná, a ta naše? Někdy nejsou vůbec. Víš, víš co myslím, “tak nějak”? A věříme, že každý, kdo šel “stejnou cestou” přece musí cítit “to samé”. Ale šel opravdu “stejnou cestou”?

Kdy jsme se to vlastně začali rozcházet. Ano, tam, kde jsme jedni začali “vyhazovat” a druzí jak to malé dítě “jásat” i “durdit se” podle toho, zda se nám potvrzuje či zda skřípe naše rozumění, kterému jsme věnovali tolik času, tolik sil.

Slova jsou jen znamení. Značky. Za nimi jsou pojmy. Pojem je všechno, co je “za” slovem. Není to definice, pojem není vůbec definitivní, nikdy. Kromě různých charakteristik jsou tam “za” slovem nejrůznější souvislosti, odkazy, různě zkomolené “citáty”, tedy “autoritativní” tvrzení, různé “výmysly” či “krátká spojení”. Pojem je naše “pojetí” toho, co si máme představit, když vidíme, slyšíme, pronášíme či píšeme nějakou “značku” slova.

Stále přepřádáme celé sítě pojmů, celé sítě slov, stále přetváříme celý náš “slovník” říká americký filosof Rorty. Tahle “práce” rozumění, je neustálé “předělávání”, před každým rozuměním máme už nějaké “před- rozumění”. Často velmi vzdálené tomu, ke kterému se později dopracujeme. Samé před-sudky. A často u nich zůstáváme, aniž si jejich předsudečnost uvědomujeme. Aniž si uvědomujeme, že mělo jít jen o “provizória”, my jsme je “zbaštili i s chlupama”.

Dobereme se někdy pravdy? Nebo jen nových před-sudků sdílených kulturou ve které žijeme? Názory, které slyšíme doma, ve škole, v televizi...a co víc, tam si je neustále ověřujeme, stvrzujeme se v nich, bezmezně věříme v jejich pravdivost, protože ctíme autoritu rodičů, učitelů, hlasatelů a moderátorů...

Rozuměním se zabývá hermeneutika. Tvůrce její nové filosofické podoby H.G.Gadamer říká, že jde o to, zbavit se nesprávných předsudků a nahradit je správnými. Co je to ale ten “správný” předsudek? Ten, který společnost, kultura a celá tradice, jíž jsou přenášeny kulturní informace, má za “pravdu”. O kontextuální povaze pravdy jsme už mluvili, teď chci říci ještě něco jiného. Rozumět, to je opravdu výkon, který nelze oddělit od našeho celého způsobu a “výkonu” života, od celého našeho bytí. Je jádrem našeho bytí. Právě my jsme tím “bytím”, které se snaží rozumět celému “bytí” i sami sobě. To je výchozí myšlenka filosofie M.Heideggera, na kterou v mnohém H.G.Gadamer navázal.

Chceš-li být slavíkem, zpívej! Chceš-li být člověkem, rozuměj/rozumuj skrze své bytí, skrze svůj život, svému životu, svému bytí, všemu. Tady bychom potřebovali hodně hodně nedokonavý vid. Je v tom ten “vnitřní motor”, “touha chytaná za ocas”, posedlost, vášeň. Ale také nezbytnost. Je to buď a nebo. Být či nebýt.

Nesmí to být “nařízené”, vnucené. Motivem nemůže být jen učinit “za dost” přáním či příkazům, pravidlům, konvencím. Naučit se něco, protože se to bude zkoušet. To je plýtvání časem, energií, schopnostmi. Nesmí se podlehnout zblbnutí, že všechno, co se “nezkouší” je zbytečné, aby si tím člověk zatěžoval hlavu.

Nejnebezpečnější tlak téhle civilizace na naši dokonalou imbecilizaci je v tom, že se po nás neustále snaží chtít spoustu “hesel”, za něž jsme odměňováni, nebo naopak při jejich nevykřikování trestáni, takže taková odměna a vyhnutí se trestu se pro nás nepozorovaně stanou jediným účelem, cílem, motivem, motorem. Ztrácíme svou autenticitu, stáváme se cvičenou zvěří v cirkuse světa. Když se pak náhodou “nedopatřením” jaksi “hluboce zamyslíme”, stane se, že na “světlo boží vyblijeme” takovou hovadinu, jaké jsme hodni. Třeba, že všechno musí být “k něčemu”. Že všechno musí “něco přinést”. Nějaký “zisk”. Nějaký “pokrok”. Když ne, nemá “cenu” se tím zabývat.

“K čemu by mi to bylo?”, častá otázka. Pryč od toho. “Moc práce” (náklady) a “nic z toho”(výnosy). Neefektivní. Neracionální. Pryč!

Něčemu rozumět - moc práce! Pryč od toho. A přece jsme se bez toho nikdy neobešli, bez té “práce” rozumění. A tam kde jsme to “ožulili”, možná se nám to tu a tam někdy nevyplatilo. Ale je dost možné, že jsme si toho třeba ani nevšimli. Kde bereme tu namyšlenost, že už jsme hotoví? Že “už to stačilo”.

Tlak “praxe”? Je snad tahle “praxe” něco jiného než náš “autentický” život. Žijeme v “neautentické” existenci. Nebo je to jen špatný závěr, ke kterému jsme dospěli z nesprávných předpokladů?

Spousta lidí se s tím přece spokojí. Akorát ničemu nerozumí. Ale zase o tom ani neví. Když se ozve červíček pochybností, je tolik jednoduchých prostředků, jak jej ubít. Stačí si “jen” užívat. Na tom není nic špatného. Dělat jen co se nám líbí. Konzumovat. Lenošit. Blaho! “No ještě to tak, namáhat se když nemusím, stačí že se musím namáhat, když nechci!” Neautentická námaha, autentické užívání? Život bez pravého rozumění, život v ne-pravdě. Český filosof Patočka volá po životě “v pravdě”, ale pro nás je to jen další “kus”, další “porce”, kterou musíme bohužel! strávit. Naučit se “co řek”, ”odřeknout” při zkoušení - a pryč!

Udusili jsme v sobě úspěšně, co jsme jen mohli. Od dětství, mládí, přes zralý věk a často až do hrobu v sobě úspěšně dusíme všechny své velkolepé touhy, nápady, rozlety, a spokojujeme se s tím, co je nám bezstarostně, “bezpečně” a bezproblémově servírováno. Stačí zmáčknout knoflík. Stáváme se chovanci ústavu zvaného KONZUMNÍ SVĚT.”

“No a to je zároveň taky ten POSTMODERNÍ SVĚT, či SVĚT V POSTMODERNÍ SITUACI, že.” snažila jsem se ho doplnit.

“To je sice svět v “postmoderní situaci”, ale my jsme mu úspěšně vlezli, víš kam?”

“Vulgarismy raději ne,” snažila jsem se ho krotit, ”s tím by mohly být problémy.”

“Německý filosof-esejista Sloterdijk napsal, že nejfilosofičtější částí těla je naše řiť. Když se sevře, hovoří to za všechno. Naše řeč často klame, my sami sebe klameme a nevíme o tom, ale naše tělo se oklamat nedá. Když je nám z něčeho “na blití”, skutečně to něco podstatného znamená, stejně jako když blahem “tajeme” a občas z nás “kape”.”

“Nono, vy si v tom nějak libujete.”

“Ale vůbec ne. To jsou jen slova, a já jsem se snažil odvrátit tvou pozornost od slov k tomu, co prožívá, ale také svou “gestikou” naznačuje naše tělo. Aby zmizela ta “sevřenost”, nestačí jen slova neautentického žití, které se skládá z “trpěné nutnosti” a “konzumního blaha”. Musíme rozumět, tedy “rozumovat”. Musíme tak žít. Slova sama nezpůsobují tu “sevřenost”. Tu způsobuje naše situace.

POSTMODERNÍ SITUACE má však dvě stránky. W.Welsch, německý teoretik postmodernismu rozlišuje jeho dvě podoby, “dobrý” a “špatný” postmodernismus. Je to od něj hezké, od kluka, že se nás snaží naorientovat a umravnit nás. Ale podle mě je to jinak. Není “špatný” a “dobrý” postmodernismus, ale postmodernismus, otevírající “špatné” a “dobré” možnosti. Znovu opakuji, že je to na nás, všichni JSME V TOM, a každý z nás má volbu, jak se svým životem naložit. Rozumět (rozumovat) současnému světu a sami sobě, to nám dává SVOBODU k rozhodnutí, které bude poučené, zasvěcené, AUTENTICKÉ. Jako ještě nikdy dříve stojí před námi propletené do sebe a navzájem se maskující NEBE a PEKLO naší vlastní přítomnosti i budoucnosti. Co bude, neví nikdo. Svět je už tak složitý, jak složitý ještě nikdy nebyl. Dnes je už stoprocentně jasné, že se může stát cokoliv, že spoléhat se na jakoukoliv “předpověď” či “prognózu” může být naivní a zcestné. Být svobodný a autentický v takovém světě, znamená neustálý VÝKON ROZUMĚNÍ. Ten může být v mnohém radostný, ale v každém případě JE OBTÍŽNÝ. Chce nás celé.”

“Ach jo. Už je to tu zase. Nejdřív to vypadá, že je vše jasné, a najednou zjistím, že jsem ztratila nit a že už jsem zase “v tom” - že tomu přestávám rozumět.”

“Nevadí. Stačí, že před-porozumíš. Chce to čas. Ale ne ledajaký.”

“No ano, o tom to vlastně dnes bylo. Ale stejně, nějaký ten recept “jak konkrétně na to” ... ?”

Tenhle Pydlík! Tak se mi zdá, že to není jen Brouk Pytlík, co všude byl a všechno zná, jak jsem se původně domnívala, ale že je to taková POSTMODERNÍ ZRŮDA, Pytlík prorostlý Ferdou mravencem, “práce všeho druhu”. Co vy na to Ferdové? Nebo Pytlíci?




Zpět na hlavní stránku