Interview s Jeho Svátostí Dr. B. Pydlíkem 6.část
Interview s Jeho Svátostí Dr. B. Pydlíkem - 6.část




Pydlík6 Již pošesté budeme pydlíkovat. Mrzký mrzutý mrznoucí mřížovaný mučený mudrc-mul-mumie zamumlal mumláním mumlavým. Na mušce: mušli, muzeum, muzikál, mužnost, myčku nádobí i mýdlo mdlé. Mýlí se v mysli, myslivec jeden myší. Myšlením myšlénky mýtí, mýtus beze mzdy vymží, ba vymžourá.

Ale dost těch slovníkových hrátek, neboť hra hrabaná hrabaty hráběmi na hrabství hrabivosti s hracími automaty, hračkami, hrady, hradbami, ohradí hrany hranic hranaté, zatímco hranolky s hráškem, hrají si hravě na hrázi hrazené. Na hrazdě hrb hrbolatý hrbatý hrbáč hrbolí - hrdina!

Leč hra a nonsensy nejsou ještě dnes na řadě, i když se již rýsují. Snad jednou příště. Snad příště - jednou. Příště snad, jednou... Jednou - snad příště! Jednou - příště snad.

A protože opakování je matkou moudrosti,ale také otcem blbosti, chceme-li poněkud zmoudřet či poněkud, leč řádným způsobem z něčeho zblbnout, což se nakonec může ukázat býti tímtéž, nezbývá než zcela postmoderně: opakovat se, opakovat se, opakovat se!

Dosavadní témata našich hovorů byla tato:

1) moderní doba končí ztrátou důvěry v IDEU POKROKU

2) poznáváme (my lidé) KONTEXTUÁLNÍ POVAHU PRAVDY a také to, že se na tvorbě daného kontextu a tedy i pravdy sami podílíme

3) CELKOVÁ SITUACE SOUČASNÉHO SVĚTA je v mnoha rozhodujících aspektech zcela UNIKÁTNÍ

4) poznáváme a uznáváme všeobecnou PLURALITU, rozdílnosti, mnohosti, variabilitu

5) stále více jevů, které souhrnně tvoří náš svět, podléhá KOMERCIONALIZACI

6) postupně dochází k celkové PROMĚNĚ VIDĚNÍ SVĚTA (PARADIGMATU), proměně, která je teprve na začátku a jejíž celkový charakter můžeme zatím jen uhadovat.

To jsou obrysy POSTMODERNÍ SITUACE, ke kterým jsme se dosud dopracovali.

“Když to tak poslouchám, možná bychom to měli doplnit ještě o jeden důležitý pohled. Co to vlastně znamená ta “pluralita” konkrétně pro náš každodenní život, pro náš každodenní pocit, náhled, náladu, směřování?” ozval se Mistr po chvilce zadumání.

Upřimně řečeno, dostali jsme se už dost do hloubky, a myšlení, to je přece moc práce. Raději bych s ním jenom tak nezávazně plkala. Nevím, jestli to nezabalím a nepůjdu si hledat nějakého jiného norníka.

No jo, jenže to by nesměl sedět v noře. Plkátoři v noře nesedávají. Tak jo, nejdříve prošťouráme tu jeho noru, protože to se zase hned tak nevidí.

“Cože, co? Pluralita?” vzpamatovala jsem se. “Všeho je dost, tedy až moc. I když něčeho zase není dost. Tedy bylo by všeho dost, kdyby na to bylo. Ale někdy, i když na to je, je toho zbytečně moc, a co pak s tím. Vybírat není podle čeho, všechno na nás křičí, že je tak super, takže je to takové poskakování a ochutnávání. To i ten Čapkův pejsek s kočičkou něco nakonec uvařili, a shledali, že je to fujtajxl, protože v tom bylo všechno možné, takže příště na to třeba šli líp a vařili pak už samá dobrá jídla. Dneska se nemusí nic vařit, v břiše se to stejně smíchá. Tu míchanici moc nevidíme, takže se nám nezdá, že by bylo něco v nepořádku. Tu ďobnem, tam ďobnem...

Pak chceme nějakou změnu, tak co si nenařídit třeba dělenou stravu. Zavedeme systém dělené stravy, co patří k čemu, co s čím lze a co s čím nelze. Ten systém můžeme vypiplávat, můžeme se o lecos pohádat, pořád je o čem psát, o čem plkat, a taky co zkoušet. A to už se na nás valí tuny dalších zaručených receptů. A zase ďobáme. A ďobáme a ďobáme a ďobáme. Tentokrát už ne z jídla, ale z návodů, receptů, pravidel.

Chvilku to zkoušíme tak, chvilku onak. Rodiče řeknou ať neblbnem, ale co teda, jak? Babo raď.Někdy je teda ta “pluralita” fakt příšerná. Možností je tu sice spoustu, ale přestáváme se v nich orientovat. Když už si myslíme, že jsme našli tu správnou “niť” jak z toho bludiště ven, vidíme, že je zase jen jednou z mnoha, anebo se ta naše “niť” změní pohledem novým v “řiť”.

Pak se něčím řiď. A tak dále, a tak dál. Může se pokračovat do nekonečna. Sakra! (Merde! Fuck!)

Chci, aby se bylo čeho chytit. Copak už není nic svaté? Ještě že ti naši učitelé milí nemění z hodiny na hodinu svůj názor a zkoušejí nás opravdu z toho, jak nám to předtím navykládali. Ach učiteli náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, buď vůle tvá... No ano. Ale škola skončí, a co pak? Co pak, co pak, co pak? Nebo: vyučování skončí, vyjdeme ven na ulici, a co pak? Nebo dokonce: zkoušení skončí, je přestávka, bavíme se, a začnou se nám v hlavě rojit věci nevídané neslýchané. Co pak? Máme se čeho chytit? Je to dostatečně pevné, solidní, důvěryhodné? Nebo jak si poradit s tím, že nám tady “autority” vtloukají do hlavy své názory, ale zároveň slyšíme hlas: buď svůj! buď tvůrčí! mysli samostatně! vše je v tvých rukou!”

Pydlík se nestačil divit, jak jsem se rozjela.

“Máš pravdu. S “pluralitou” to není někdy žádná selanka. Známý ocopánkovanec profesor Knížák tomu říká, že jsme v postmoderní kaši. V souvislosti s pluralitou proto zdůrazňuje více jiný rys postmoderního způsobu bytí, a sice “vyvázání”. Vyvázání z povinnosti dělat věci určitým jediným (jediným správným) způsobem, vidět svět určitým jediným (správným) způsobem.

Moderní umění například “ukládalo” svým tvůrcům povinnost přijít s něčím novým, něčím často šokujícím, učinit nějaké velké a dobře viditelné gesto, být originální, často až agresivní. První vlna postmoderního umění proto provedla úplnou negaci. Nic nového, nic šokujícího, nic originálního či agresivního. Něco obyčejného, neoriginálního, něco, co do té doby bylo bráno jako něco pokleslého či kýčovitého, žádný originál, naopak, kopie, plagiát, mikymaus. Teprve další vlna postmodernismu si uvědomila, že i to je “příkaz”, že i to je ukládání “povinnosti”. Pryč s povinností. Dnešní postmoderní umění může být originální nebo neoriginální, s gestem nebo bez gesta, přinášející něco “nového”, nebo setrvávající na tom, co nové není. Došlo k vyvázání z povinnosti “být nějaký nějak nějakým způsobem”. Pluralita tedy není jednoduše o tom, že je tu nespočetné množství možností, ale o tom, že jsme vyvázáni z jednoznačné povinnosti vybrat právě takovou a takovou.”

“No jo, ale to je právě ta hrůza! Co s tím, a jak na to?” vyskočila jsem.

“Ano, Milan Knížák proto naznačuje ještě jakousi “třetí vlnu”, kde se opět projevuje touha po něčem společném, pozitivním, přestože nikoliv navenek nějak imperativně deklarovaném, něco jen tak “trochu”, zlehýnka se nás dotýkající, oplodňující nás a zlehýnka nás směřující nějakým směrem, který jsme sami zvolili a jsme to opět my sami, kdo shledáváme, že je dobrý. Tohleto “jen trochu” a “zlehýnka”, to je idea, se kterou přišel italský postmoderní filosof G. Vattimo. Říkal tomu slabismus. Ne pejorativně, naopak, slabý, lehký, jemný, jakožto ohleduplný, přátelský, tolerantní, pokorný, vstřícný, přívětivý. Žádné přikazování, žádné donucování, žádný tlak, žádný stres. Rozhodnutí je však vždy na nás.

Francouzský sociolog a filosof Lipovetsky charakterizuje současnost příklonem k personalizaci. Znamená to, že “persona”, tedy osoba, tedy každý z nás je ten, který tu rozhoduje, ten který se stále méně nechá hrubým způsobem ovlivňovat a něco si vnucovat, stále méně si nechá autoritativně radit nebo dokonce přikazovat.

Stále méně člověk podléhá ideologiím a musí naopak na vlastní kůži ozkoušet vše, co za ozkoušeníhodné uzná. Je tvůrcem vlastního života, vlastního já. Je sám sobě autoritou. Stále více bere rozšiřující se možnosti jako samozřejmost. Je vyvázán z povinnosti “být nějak”, získal svobodu “být sám sebou”. Neztratil však zcela orientaci, protože “lehké dotýkání” ostatních svobodných bytostí, ale i situací, dějů, zážitků, ho inspiruje k jeho vlastnímu hledačství, zkoumačství, badatelství a objevitelství.

Taková svoboda však předpokládá zralé osobnosti. A jelikož děti školou povinné jsou “nehotové”, jak pravil Saroyan, musí zřejmě to “slabé”, o kterém jsme mluvili, být dočasně poněkud “silnější”. K tomu, aby člověk mohl něco zpochybnit a udělat to jinak, po svém, musí se nejdříve pořádně naučit udělat to “řádně”, tedy podle panujícího řádu věcí. A to je škola. Škola nás vtláčí do nějakého dosud stále ještě ”řádného” systému. “Systém” je v dnešní době stále převládajícím “řádem”, i když už za dveřmi stojí chaos. Kupodivu ne však chaos “chaotický”, tedy bez pravidel a zákonitostí, ale chaos, který má svá (nová? stará?) pravidla. Ale o tom zas až někdy jindy.

Škola však skončí, jak jsi říkala, a my musíme mít nasbíráno dost inspirace, podnětů a námětů k tomu, začít po svém. Vlastně už teď můžeš, když se nad sebou zamyslíš, jistě najdeš oblasti, ve kterých už teď máš relativní volnost a svobodu k vlastnímu přetváření svého života, k hledačství, badatelství, k různým zkoumáním a experimentům.

Ten původní řád, ten “systém”, ten však musíme zvládnout “řádně”. I Milan Knížák považuje například zvládnutí klasické iluzivní techniky malby či modelování za potřebné nejen pro možnost zvládnutí nějaké techniky, ale jako výchovu k discilplinovanosti, kterou toto obtížné, monotónní, až nudné studium přináší. Jsme-li totiž skutečně vyvázáni z povinnosti být nějakým konkrétním způsobem, nejsme vyvázáni z povinnosti utvářet si vlastní povinnosti vlastním způsobem.

Ovšem, chceme-li, aby náš život měl vůbec nějaký smysl. Zde je ona hranice, která v žádném případě nemůže a nesmí být překročena. Tedy... může, ale přijdeme-li o smysl života, jako bychom přišli o život sám.”

Není co dodat. Pištěte pyskem a hlavně PIŠTE! Postrádáme vaše ohlasy. Já vím, myšlení, to je moc práce. Z moc práce jsme “vyvázáni”. Uložme si je sami!







Zpět na hlavní stránku