Interview s Jeho Svátostí Dr. B. Pydlíkem 5.část
Interview s Jeho Svátostí Dr. B. Pydlíkem - 5.část



Pydlík5 Ach, rozesmějte se smáči smíchem smějavým, zvolal kdysi “president zeměkoule”, ruský básník Velemir Chlebnikov v záchvatu radosti nad tím že jsme tady, že žijeme právě teď, prožíváme právě toto a před námi se rozprostírá něco úžasného, náš svět, náš život, mystérium poznání. Již popáté máme i my příležitost nasávat dosytosti něco málo z převzácného dechu největšího z pierotů POSTMODERNÍ SITUACE, slovutného ranhojiče našich obnažených duševních šrámů, které jsme utržili cestou z mateřských školek do ášrámů, Jeho Svátosti, vždyzeleného Dr. B. Pydlíka, o němž zlé jazyky roztrušují, že jde “jen” o Brouka Pytlíka, který jak víme také prohlašoval, že “všude byl, a všechno zná”, ale Ferda Mravenec přesto nepřestal být jeho nejlepším přítelem, neboť dobře věděl, že k “práci všeho druhu” patří i ”úlety všeho druhu” jeho nerozlučného kamaráda, před-postmoderního “tuláka po hvězdách” pohádkového světa, který se ukázal být nikoliv jen pohádkovým, ale vědecky zcela obhájeným “archetypálním” rozměrem naší duše, našeho “nevědomí”, jak by řekl slavný psychoanalytik Jung. Ale teď již k věci samé, přijměte naše pozvání do přísně skrývané nory, vlezme již tam, a zase zpátky.

Mluvili jsme už o některých rysech POSTMODERNÍ SITUACE, které asi platí obecně. 1) ztráta důvěry v IDEU POKROKU, 2) poznání KONTEXTUÁLNÍ POVAHY PRAVDY a našeho podílu na tvorbě daného kontextu, 3) UNIKÁTNOST CELKOVÉ SITUACE SVĚTA, 4) uznání PLURALITY, rozdílností, různorodostí, mnohostí, variability a k tomu přistupující všeobecná KOMERCIONALIZACE.
“Dají se formulovat nějaké další?” zeptala jsem se.

“No jejda! Napovídat se toho dá habaděj! Bude se to ale všelijak proplétat, překrývat, jindy zas doplňovat, a možná si i protiřečit. Cokoliv jde! Vše je možné! Proč ne. Jeden z teoretiků postmoderny, o kterém jsme se ještě nezmínili, Ch. Jenks, charakterizoval postmoderní situaci jako situaci, kdy máme špatný pocit z toho, že něco pěkného skončilo. Tím myslel právě všechny ty krásné velké ideje pokroku, absolutní pravdy, neměnného řádu, jasného náhledu na věc, pevných základů, o které se lze kdykoliv opřít a podobně. Zároveň ale máme i dobrý pocit z toho, že skončilo něco nepěkného. Tady měl zas na mysli všechny ty tvrdé totalitní ideologie a režimy, spousty nespravedlivě vězněných, mučených a pozabíjených lidí, často zbytečný každodenní psychický tlak a téměř nepozorovatelnou deformující proměnu vědomí.”

“Takže postmoderní situace je spojována spíše s demokratickými režimy?”

“Hlavně s liberalismem, protože ten právě předpokládá toleranci ke všemu odlišnému, zvláštnímu, jinému, tedy právě toleranci k pluralitě, diverzitě a variabilitě, což jak víme je jedním z ústředních rysů postmoderny. S ideálem liberální společnosti spojuje postmodernismus na příklad americký profesor filosofie Richard Rorty. Tvrdí, že je to ta nejlepší forma společenského uspořádání, prověřená dějinami.”

“Když je to tak, proč už všichni nejsou liberály?”

“Ano, proč asi? Asi si to všichni nemyslí. Poněkud jiný názor mají třeba evropští zastánci postmoderny. Evropa má přece jen za sebou odlišnou historickou zkušenost než Amerika. V Evropě bylo mnohem víc utlačovatelských režimů, mnohem víc revolučních zvratů a válek. J. F. Lyotard proto vidí v Rortyho vizi nejlepší liberální společnosti spíše novou utopii, která se snaží vystřídat utopii pokroku a emancipace. Uznává sice, že by to bylo moc hezké, ale když se kolem sebe rozhlédne, přece jen vidí něco dost odlišného. Vidí, že diktaturu založenou na ideologii vystřídala diktatura peněz, honby za ziskem, a že se všechny lidské vztahy pod tímto tlakem deformují. Lyotard mluví o postmoderním teroru kapitálu a konzumu, který má dnes globální charakter. Globalismus jako hrozba se stává námětem mnoha akcí a konferencí nejrůznějších občanských aktivit, včetně třeba feministek.”

“Ale ta představa tolerantní a spravedlivé společnosti by stála za to, aby se o ní všichni přičinili, ne?”

“Jádro pudla, jak by pravil Goethe, je v tom, že jakmile se řekne, že něco být musí, pak to vede k nátlaku a k teroru. To je absurdita, kterou známe už z komunistického režimu. Lidé musí být šťastní, i kdyby se toho mělo dosáhnout násilím, i kdyby to někoho mělo stát život. S těmi, kdo to nechápou a na něž neplatí žádné přesvědčování, žádná “převýchova”, co s nimi? To je evropská zkušenost.”

“ A dělat to nějak demokraticky?”

“Je tu nebezpečí, že ta demokratická tolerance bude tolerovat zločince a diktátory.”

“A co právní stát?”

“Ano, ale právo dělají lidé. A jsme zase u toho. Nikdo není dokonalý, a navíc je tu mnoho zájmů, mnoho různých orientací. Když se mluví o postmoderní situaci, často se také můžeš setkat s pojmem “racionalita”. Dosavadní racionalita, to je nám dobře známý způsob myšlení, vzešlý z novověké vědy či “vědotechniky”, jejíž základy se systematicky učíte ve škole. Takovým typickým představitelem tohoto typu myšlení, který bývá nazýván descartovsko-newtonovský, je třeba “inženýr” nebo “ekonom”. Umí diagnostikovat a přesně pojmenovat a analyzovat “problémy”, vyhodnotí situaci podle předem daných “kritérií”, postupuje “metodicky” a dobere se “optimálních řešení”. Umí vyprojektovat další postup a vše na každém kroku propočítat. Opírá se o vědy založené na matematice, o logiku a o ekonomickou kalkulaci nákladů a výnosů, tedy o efektivnost. Předpokládá jisté ideální podmínky, za kterých jde jeho “optimum” uskutečnit. Vše má vědecky, logicky, “racionálně” zdůvodněno, a proto předpokládá, že s ním musí každý “rozumný” člověk souhlasit a přidat se na jeho stranu. Předpokládá tedy i “osvícenou” politiku, řídící se stejným typem myšlení, které je “racionální” a “efektivní”.”

“Aha, ale ve skutečnosti to asi tak lehce nefunguje, že?”

“Ano, málokdy se podaří nastolit takové vypočtené “optimum”. Že by byli všichni tak hloupí? To asi ne, jenom je pro ně důležité něco jiného. Uvažují v zásadě stejně, používají v zásadě stejný “typ racionality”, ale hodnoty, kterým dávají přednost jsou jiné. Pro politika např. může být oním “optimem” nikoliv řešení problémů společnosti, ale to, aby se udržel u moci, a to ostatní až na druhém místě. Když má někudy vést dálnice a mají se zbourat domky, ve kterých žijí lidé, asi pro ně tím optimem nebude zlepšení dálkové dopravy, ale to, aby si svůj domeček udrželi, a dálnice aby vedla jinudy. Každý máme jiné zájmy, přiznáváme různým věcem různou hodnotu. Vnucovat nám nějakou jinou s přesvědčováním, že je dobrá i pro nás nám opravdu může připadat jako násilí, teror.”

“A jaký recept mají postmodernisté?”

“Recept, návod, postup, algoritmus, to vše je produktem dosavadní racionality. Ale postmodernisté považují právě tento typ “racionality” pro budoucnost za neúnosný, protože místo aby uměl skutečné problémy tohoto světa řešit, dostává se do rozporů a do patových situací. Newtonova představa světa, na které založil svou fyziku byla taková. Svět je souhrn věcí, má v zásadě neměnnou strukturu, ve které platí “věčné” fyzikální zákony. Nepočítal s tím, že by se skutečnost mohla nějak vyvíjet, nebo že by se ukázalo, že fyzikální zákony neplatí beze zbytku stále a všude. To, že skutečně všude neplatí, ukázala moderní fyzika. Stále ale většina z nás má za to, že platí jednou provždy. My už ale víme, že záleží na kontextu. Země jako placka, to je představa, o které také můžeme říct, že platí provždy, pokud budeme používat ten správný kontext, třeba malé měřítko vzdáleností, kde je zakřivení zanedbatelné, nebo kontext nějaké staré báje, fantasy-příběhu, anebo kontext, v němž se nám tato představa hodí jako názorná pro pochopení nějakých složitějších zákonů a využíváme ji jako analogii.”

“Takže s fyzikálními zákony, které formuloval Newton a s jeho představou světa prostě už dnes nevystačíme. Ale říkal jste, že se mluví o descartovsko-newtonovské racionalitě. Co ten druhý človíček?”

“Filosof René Descartes zase provedl kdysi jiný “tah”, který byl sice na jeho dobu geniální, ale který nám dnes začal překážet. Oddělil subjekt a objekt. Objekt, věc rozprostraněná, to je prostor pro Newtonovy zákony a vůbec pro rozvoj celé následující novověké vědy. Subjekt, to je věc tak říkajíc “privátní”, kterou do vědy nemícháme. Co je subjektivní, je “jen” subjektivní, a tedy “nevědecké”. Subjekt, duše, věc myslící, od doby Descarta nepatří vědcům, ale Bohu. Náboženství a věda si od té doby jdou každá vlastní cestou. Dnes, v postmoderní situaci ale už cítíme, že to tak dál nepůjde. Hledá se proto nějaký jiný, nový typ racionality, jiný typ myšlení, který by nás tak nesvazoval, a který by odpovídal všemu tomu, co je tu nového. Že se vše dramaticky mění, a že nelze věci jen rozdělovat a analyzovat rozkouskované, ale že tvoří spolu i nějaký celek. Používají se různé přívlastky: geneticko-vývojový, celostní či holistický způsob uvažování, mluví se o systémovém pojetí, synergetice, ale i o mýtických, magických, mystických či různými vyznáními inspirovaných jiných racionalitách. A zase, pro postmoderní dobu je typické, že pozorujeme, prožíváme a jsme vtaženi do řady zásadních proměn, ale nevíme, kam vedou. Proto ani pro nový typ racionality nemáme jméno, na kterém bychom se shodli. Kdybychom měli jméno a představu tohoto “cílového” stavu, byly bychom zase tam, kde jsme už byly, bylo by to naše “optimum”, náš “cíl” a hledali bychom prostředky a způsoby, jak ho dosáhnout. Ale tak to nefunguje, jak víme, i když je to moc hezká a elegantní představa.”

“Takže?”

“Takže se při charakteristice postmoderny mluví o neustálé, nikdy nekončící proměně, revizi či reformě celé kultury společnosti, která byla dosud obdařována přívlastky jako “postindustriální” či “informační” a která má globální charakter. Jde o to, že ono “postindustriální” či “informační” pozvolna přerůstá v nějakou novou kvalitu, avšak jelikož je vše najednou v proměně a jde, jak už jsme si řekli, o zcela unikátní situaci, nejsme schopni odhadnout, k čemu se to vlastně proměňuje, a zda vůbec bude možné jednou charakterizovat nějaký ustálenější stav. Zatím to prostě nevíme, jediné co víme je to, že je vše možné, a vše v proměně.”

“No future?”

“Naopak, anything goes. Čekají nás ještě mnohá nečekaná překvapení. Budoucnost je otevřená, nesmíme zaspat, musíme být vnímaví, kultivovat svou citlivost pro všechno nové, zvláštní, co je schopno náš život obohatit. Vedle dominantní mozkové hemisféry, která je podle neurofyziologů odpovědná za ono striktní “inženýrské” myšlení se hledá rovnováha i s tím, co údajně umí ona druhá mozková hemisféra, a to je obraznost, citlivost a citovost, tvořivost, orientace na hodnoty a smysl života, na duchovní život. Zatímco dominantní hemisféra je spojována s “mužským” principem, nedominantní zase s “ženským”. A teď se tedy hledá “celý člověk”, nový celek, nová harmonie. Jsme také svědky rostoucích kontaktů s jinými způsoby vidění a zvýznamňování světa. Každá kultura, subkultura, každé etnikum, dokonce každá profesní či věková skupina vidí svět trošičku jinak. Vidění světa je věcí významů, které jednotlivým věcem či idejím přisuzujeme. A právě o to tady jde. V dnešní době má mnoho lidí potřebu poznat ono “jiné” vidění světa, podívat se na to, kdo jsme a co tu děláme z jiného úhlu, objevit pro sebe hodnotu dosud nevýznamného a spatřit bezvýznamnost toho, co jsme dosud měli za hodnotné. Utřídit si poznatky o světe trošku jinak, harmoničtěji. Doba, která se zrychluje a zahlcuje nás informacemi o nových událostech, poznatcích, ale i nabídkou konzumu všeho, nač si jen vzpomeneme, to je obrovský tlak, který nás nutí reagovat nějak smysluplně, nepodlehnout mu jen tak lacino, nezbláznit se z toho, nezdegenerovat jako “gambler” přiblblých namarketingovaných návnad, na kterých jiní bohatnou, a jimiž my často ochuzujeme svůj lidský potenciál a stáváme se laboratorní krysou mačkající pedál neskonalé rozkoše, v níž s představou božství, ale ve skutečnosti zcela sami a osaměle umíráme, aniž bychom ve svém srdci objevili království nebeské, u jehož bran jsme už už stáli.”

“Ach jo,to je zase pěkná pydlíkárna. Žádné “Staré Bělidlo”, i když to vypadá jak inventura babiččina kapsáře.” pomyslela jsem si. PIŠTE NÁM DOTAZY! Předložíme je Jeho Svátosti k odpovědi!





Zpět na hlavní stránku