Interview s Jeho Svátostí Dr. B. Pydlíkem 4.část
Interview s Jeho Svátostí Dr. B. Pydlíkem - 4.část




Pydlík4 Tváří se jak blbeček, ale zdá se, že má pod čepicí. Jenže co? Co tam má? Čepice se zvedá a - frrrr! Lepší vrabec v hrsti... Ale tady to platí jinak: lepší něco pod čepicí - i když zatím není jasné co - než zjistit v hloubi lbi , že “hic sunt leones”, a chňap, a už mi cupují můj podvěsek mozkový ...

Opět jsem tady, v Jeho noře, a On, velký deblokátor, inspirační respirátor našich duší, reflexní designátor našich těl a myčka na nádobí našich srdcí, roztržitý demiurg našich tužeb, událostí, osudů, Jeho Svátost, prosluněné vibrující morfogenetické pole, přeslavný outsider, doktor všeho konkrétního i abstraktního, v trávě sedmkrát rousaný B. Pydlík, proplouvá se mnou opět zkalenými vodami POSTMODERNÍ SITUACE.

“Bavíme se o naší POSTMODERNÍ DOBĚ, a já jsem si myslela, že jejím heslem je PLURALITA. Ale to slovo tu snad ještě ani nepadlo.” Zatvářila jsem se již značně poučeně.

“Ano. Mnohost, mnohotvárnost, různorodost, protikladnost, vidíme ji, kam se podíváme. Zdá se, že na tom není nic zvláštního. Ale “mnoho pravd”, to už zní jako kacířství. O tom už jsme mluvili. A mnoho různých světů, a mnoho “cest”... Když známý teoretik vědy Feyerabend řekl: všechno jde, cokoliv jde!, není to anarchie? No jen si to představ. Nemusíš si čistit zuby, nemusíš chodit do školy, s “potřebou” se nemusíš obtěžovat až na záchod, můžeš libovolně podvádět, lhát, krást, zabíjet, cokoliv je možné!”

“No to už se nedivím, že se té postmoderny všichni hrozí. A to myslel vážně?”

“Jasně že jo.”

“No to je ale hrůza!”

“Jasně že je to hrůza, že si lidi nečistí zuby, nechodí do školy, podvádějí, lžou, kradou a zabíjejí. Ano, to přece JE hrůza.”

“Ale on říká, aby to klidně dělali, ne?”

“Ne. Říká, že je to možné, a že se to děje. Nehodnotí. To je věc morálky a etických norem. Ale říká taky, že tam, kde je mnohost, vzniká nejen hodně ošklivého a odsouzeníhodného, ale i spoustu nového užitečného, dobrého a hezkého. Rozmnožují se způsoby, co všechno a jak můžeme dělat, rozmnožují se pohledy na svět, a i když si navzájem odporují, přináší to přesto velké výhody oproti tomu, když jen otrocky lpíme na jediném a pak, často pozdě, zjistíme, že to nebylo “to pravé”.”

“Říkal jste, že to byl teoretik vědy, takže se to nejspíš týkalo vědy.”

“Ano, ten spor vznikl o to, zda se věda vyvíjí tím způsobem, že stále precizněji formuluje své “zákony”, a ty staré opouští nebo je chápe jako zvláštní případy. Tak třeba Einsteinova teorie relativity a Newtonova fyzika, to se dneska myslím učíte oboje. Má se za to, že platí oboje, jen v různých měřítkách nabývá jedno více na významu. V běžném životě nemusíme s teorií relativity počítat, protože její efekty jsou zanedbatelně malé. Představa Země jako placky - to je příklad teorie, kterou jsme už opustili, asi moc cestujeme, a to bychom už s plackou nevystačili. Jenže Feyerabend říká něco jiného. Podle něj nelze jen tak “zahodit” žádnou představu, o které by se mohlo v budoucnu ukázat, že na ní “něco je”. A to je ten rozdíl. A dnes nám třeba Země-placka a Země-koule pomáhají jako analogie k pochopení zakřivení časoprostoru. Nebo Země-hrbolatá placka k pochopení fraktální stavby vesmíru. Takže žádnou “překonanou” představu nevyhazovat!”

“Taková pojistka. Prostě co se jednou vymyslelo, na co se jednou přišlo, může se ještě někdy “nějak” hodit. Ale to by nebylo nic tak hrozného.”

“Jenomže nejde jen o vědu. Pěknou “paseku” kolem plurality nadělalo třeba moderní umění. Dřívější umělecké slohy se proměňovaly jeden v druhý, například raná gotika má mnoho společného s románským slohem, stejně jako pozdní s nastupující renesancí. Nové slohy se také “vyvíjely” k něčemu novému, zatímco ty staré se považovaly za překonané. Podobně jako ve vědě, ale když to hodně zkrátím, ke konci 19. a začátkem 20. století se ve výtvarném umění objevilo spoustu všelijakých -ismů. Stále ještě jeden střídal druhý, impresionismus, fauvismus, expresionismus, kubismus atd. Ale už nebylo tak jasné, jak mohlo jedno vzniknout z druhého. A taky že nevzniklo. Spíš měly všechny ty -ismy společné kořeny, překonání realismu nějakým nově nalezeným principem, formou, metodou. Rozprostřel se vějíř možností. A dnes jsou ty možnosti k vidění pěkně vedle sebe v galeriích moderního umění. Přecházíme-li od jednoho obrazu k druhému, třeba od analyticko-kubistické čmáranice, kde je ukryta “rozfašírkovaná kytara” k Jacksonu Pollockovi, který ve stavu šílené extáze stříkal krůpěje barev na plátno stříkačkou, musíme se s tím přechodem nějak vyrovnat. Buď už něco víme, a hledáme v prvním případě “rozemletou kytaru” a v druhém třeba odhadujeme jak rychle a jak zběsile to malíř “nacákal”, anebo o tom prostě nevíme nic. Ale nějak to na nás působí. A aby se nám to mohlo začít líbit, řekneme si třeba: jó to moderní umění, to jsou prostě čmáranice, tahle je taková živá, veselá, tahle je smutná, tahle mi připomíná jednu příhodu z dětství, a tahle je prostě krásná. Jenže pak přišel Warhol a začal “sekat” portréty M. Monroe nebo Elvise zvětšené z fotografií, v různě měněných barvách. To že je umění? Ano, princip se změnil. Pluralita tvarů a barevných skvrn byla vystřídána variacemi barev, zatímco “obrázek” jako ikona, Monroe třeba jako hollywoodský symbol sexu, zůstal tentýž. A variace, to už je postmoderní záležitost. Stejně jako serialita, a to neplatí jen pro obrazy. Je to mazané. Něco zůstává, třeba ve filmu hlavní hrdinové a typ zápletky, a něco se mění, neustále a donekonečna. Fotografové vystavují své série, v televizi se to množí nekonečnými seriály. Staré nebo ani ne tak staré filmy se znovu a znovu natáčejí a serializují. V hudbě už pomalu známe jen samé “rimejky”. Ale nejde jen o umění, stačí se podívat na televizní nebo novinové zprávy, jak se tlachá pořád dokola o podobných věcech ze všech stran, knížky, kterých na jeden námět vychází vždycky celý pytel, zboží, které se vyrábí v mnoha neužitečných kombinacích a variantách. I naše životy se stávají postmoderními seriály důmyslně variovaných příhod. Celý svět se nám nabízí jako seriálový jarmark se svými “novinkami” či naopak “výprodeji”. Nejdřív v umění a pak i všude jinde se ztratil rozdíl mezi originálem a kopií, mezi hodnotným a tuctovým, kýčem. Ovládlo nás “simulákrum”, jak to pojmenoval francouzský filosof Baudrillard. “Simulákrum” je nekonečná série variovaných kopií, žije svým vlastním životem, předstírá mnoho, někdy i “všechno”, ale často končí jako “nic”, jako nuda, jako smyslu zbavený slepenec, “strakatá šeď”, “ráj, který nám nic neříká”. Vznikl i “simulákrový průmysl” nekonečných variant “adidasů”, “pum” a všeho možného. Cokoliv jde! Cokoliv, co lze prodat, co může konzument zkonzumovat, to se vyrobí v nepřeberném množství variací, zahltí se tím trh, a když to zevšední, a to je stále dříve, vypustí se “nová” hvězda. Tahle efemérní móda stupňuje svou bombastickost, všechno se proměňuje v “postmoderní zboží”. Nejen umění, ale i to co se tváří jako “věda”, všechny možné “pohledy na svět”, nejrůznější způsoby a “systémy” vyznání, věr, nejrozličnější techniky, praktiky, kursy všelijakého zdokonalování a životních stylů. Výsledkem je “postmoderní guláš”, nad kterým mnozí lomí rukama. Exploze má své klady i své zápory. Náhle je jakoby vše dostupné, ale neumíme se orientovat. Jsme zahlceni a rozpouštíme sami sebe ve věcech či fenoménech, které se nám samy vnucují. Přestáváme si pamatovat kdo jsme, proč tu jsme a co chceme. Běžíme hned tam, ale cestou na nás něco pokřikuje, abychom zahnuli doprava, pak zase nějaké lákadlo vlevo, pak nám něco zavoní za zády... Jak na to reagovat, jak se s tím vyrovnat. Dogmaticky lpět na svém původním přesvědčení, ze kterého se možná stala bezobsažná fráze, a které může přinést víc škody než užitku, nebo se bezhlavě vrhat na stále nové “zážitky”, “události”, zaručeně “nové” metody, které zestárnou často dřív než je zhltneme. Hubneme, necháváme si věštit, kupujeme si v teleshopingu kdejaké “zázračné podělátko”, mastíme si plešku elixírem, “vyhráváme” v kvízech po telefonu, “cestujeme” všude kam se dá, pečlivě si děláme “čárečky” co už jsme “podělali” a co ještě “poděláme”. “Absolutní” jistoty zmizely, byly zpochybněny, staly se nedůvěryhodné. Když se přesto nějaké chytíme, můžeme skončit jako fanatici. Logicky by se nabízela “zlatá střední cesta”, ale co to znamená?”

Pokrčila jsem rameny, protože mne zahltil, a já jsem nestačila... Ještě, že ve škole je to všechno, jak má být. Pravdu má pan profesor, nebo paní profesorka, když dojdeme v nějakém předmětu nakonec, pořád platí to, co jsme se učili na začátku, platí tu nějaký ten “řád”. Jenže škola není všechno. Co když jsme tu jako ve skleníku, a tam venku řádí uragán, jehož vývoj se nedá předvídat. Co s tím? “A co na to říkají ti vaši POSTMODERNÍ mudrci? Co nám radí?” vyjela jsem na něj nazlobeně.

“No něco by se našlo. Wolfgang Welsch, německý teoretik postmoderny tomu říká “transverzální rozum”. My, homo sapiens, “králové tvorstva”, jsme obdařeni rozumem či intelektem proto, abychom ho “zapřáhli” právě když jde o řešení takovýchhle problémů. Máme ho proto, aby stále znovu a v každém jedinečném případě zcela unikátně “vyřešil” ten přechod od jednoho k druhému, jinému. V tom neexistuje žádná univerzální metoda, rozum si svou cestu musí v každé nové situaci “proklestit” nově. A že to jde, ukazují nám návštěvníci galerie moderního umění. Máme však i alternativu - do té galerie nechodit, vzdát to, to je rezignace, uzavření se před světem, lenost, “odůmrť”. Ono si nás to stejně najde samo. Necháme to, co to udělá. Kašlem na to. Jsou to takové blbosti.”

“Hm, ale před tím jste říkal, že jsou dvě cesty, buď jsme již poučení, a pak tak trochu víme, co máme hledat a “co s tím”, anebo ne, a pak jsou tu “dojmy”.”

Usmál se. “Ano. Ale to bylo hrozně zjednodušené. Ve skutečnosti jde vždy o “směs” obou případů. Či spíše o nekonečný koloběh, opakování, opětování, “iteraci” stejných kroků a postupů, ale vždy trošičku nově, snad lépe. Vždycky “už něco” víme, máme nějaké “předpochopení”, nějaké “předporozumění”, jak o tom mudroval německý filosof Heidegger, a “něco” zase nevíme. A naše “dojmy” nás provokují k úvahám a k tomu, abychom si třeba hledali další informace, znovu vše promýšleli, k tomu “novému” obrazu se znovu již poučeněji vraceli a tak stále donekonečna zapojovali svůj rozum a přitom “přepřádali sítě svého vědomí” - to zas vymyslel americký filosof Rorty. Jenom nesmíme ztratit chuť, “intenci”, jak o ní uvažoval prostějovský rodák, filosof fenomenolog Husserl, a taky “smysl života”. I když si myslíme, že jsme na dně a že nic nemá smysl, vždycky ještě mají smysl alespoň tři věci: dokončit co jsme začali, naše dílo, vytvořit něco nového, něco “našeho” a se zvědavostí a radostí očekávat, co všechno nám ještě život přinese, i kdyby to byla “jen” bolest a nesnáze, neboť i ty musíme poznat, i ty jsou tu “pro nás”. Tohle zas učí vídeňský klasik psychologie Frankl ve své “logoterapii”, pomoci člověku hledáním smyslu života. Když nevidíme to, v čem se skutečnost liší, v čem přesahuje naše dosavadní povědomí, v čem je s ním v rozporu, když pro nás skutečnost není zázrakem, záhadou, darem, ničemu se nejsme schopni podivit, nad ničím žasnout, když si myslíme, že všechno se dá najít v encyklopedii nebo nějaké příručce, pak svůj intelekt odhazujme a vracíme se na úroveň zvířete. A kromě toho je to nuda. A jestli vidíme rozpory, záhady a zázraky jen v tom, co je napsané a ne ve skutečnosti, pak žijeme ve falešném světě přeludu, “máji”, se závojem šálení, který je utkán jen ze slov. Slova, slova, slova, říká Hamlet. Anebo také: Slova jsou jen prstem, ukazujícím na měsíc. Zkoumáním prstu nezkoumáme měsíc, ale zase jen prst, říkají zen-buddhisté. A tak se může stát, že se vytratí radost, a zbyde otrocká povinnost naplnit jen to, co se od nás “žádá”. No future! To křičeli pankáči už koncem 70. let. To je také možnost. Ale POSTMODERNÍ ÉTOS nám nabízí i zajímavější cestu. Ukazuje nám, že budoucnost je otevřená, a že nás čeká ještě mnoho překvapivých odhalení a událostí, vedle smutku mnoho radosti, vedle prázdnoty i mnoho naplnění.”

Co k čertu má znamenat tenhle Brouk Pytlík, který si říká Jeho Svátost Dr. B. Pydlík! Už ho bylo dost? NAPIŠTE NÁM.


Zpět na hlavní stránku