Interview s Jeho Svátostí Dr. B. Pydlíkem 3.část
Interview s Jeho Svátostí Dr. B. Pydlíkem - 3.část




Pydlík3 Navštívila jsem legendu postmoderního pábení, samo živoucí svědomí tohoto “POSTMODERNÍHO SVĚTA” , velikého katapultátora zaběhaných praktik, esoterního světlonoše bujaré negentropie, muže, jemuž jedinému se podařilo “vstoupit dvakráte do téže řeky”, “myslet jako pohoří, ergo nebýt”, pozorovat “mravenčí zákon nad hlavou a star-nebe v nás”, neboť jak také pravil, “všechny kostky dosud nebyly vrženy” a ne vše jsou jen “slova, slova, slova”. Na další hamletovskou otázku “být či nebýt” totiž odpovídá: “Ach, Yoricku, proč jsi mne opustil?” (Doslova: “Yorick lama zabakhtani!?”) A vzápětí na nás zamává svou již pověstnou “neviditelnou rukou strdu” a my se nestačíme oblizovat, jak je ten strd (med), který nám maže kolem úst sladký. Avšak brzy zhořkne, neboť jistíme (jak by řekl Hrabal), že “každá sranda něco stojí” (Werich),a čemu se smějeme (Gogol), “jsme my sami.” Ano, nemýlíte se, i dnes k vám bude vypouštět svá moudra ze své nory Jeho Svátost Dr. B. Pydlík, emeritní podprofesor vší nadvědy. Jiskřič, zkrator a mohutný inseminátor našich srdcí.

V předchozích částech jsme se dozvěděli:

1) Už nejsme (my lidstvo) MODERNÍ. Zpochybnili jsme IDEU POKROKU. Jsme POST-MODERNÍ.

2) PRAVDA už není nějaká neměnná, stálá, věčná, vždy, všude a pro všechny platná “esence”. Je spjata vždy s nějakým “okruhem působnosti”, jehož hranice si my lidé sami vytváříme.

“A co bude dnešní téma?” zeptala jsem se. Pokrčil ostýchavě rameny a projevil zjevnou neochotu určovat nějaké “téma”. Chvilku jsme jenom tak “civěli” do nory a z nory. Dalo se do deště.

“Když jsem byl malý, voda co napršela, se dala používat jako destilka. Dneska by ji nikdo nikam nelil. Ani nepil. Chodili jsme do “Jizerek” na “vandr”. Byly tam hluboké lesy a houpající mech na vřesovištích. Rostly tam “naše české orchideje”, vstavače. Pozorovali jsme broučky “pytlíčky”, kteří na rozdíl od nás o tomto lese “všechno věděli”, protože tu “všude byli”. Večer nás horská služba hnala pryč, byla to chráněná oblast. Nenechali nás přespat pod stromečkem (a byly jich tu miliony). Pak jsem tam jednou po čase jel, vyjdu nahoru a koukám, kam oko dohlédne - holá pláň. Všechno zmizelo. Nikde nic. Jen zákaz vjezdu pro cizince, aby si to nefotografovali. Jedovatá fialová barva označených kmenů, které tu ještě semtam ležely rozházené po zemi - na škůdce. A jiní škůdci zatím “řešili zvyšování životní úrovně pracujících”, která se propadala spolu s morální devastací lidských duší. Stále ještě jsme si hráli na pokrok, který všechno zachrání a vyřeší. Stromy znova narostou, a zase bude hej. Ale stromy, byť přivezené z Kanady, stále dražší a dražší, když poporostly pár centimetrů, zjistily co je čeká, spáchaly harakiri, zažloutly, zrezavěly, rozpadly se. Pak dokonce kdosi přišel na to, že je “ekonomičtější” vůbec je nevysazovat. Nechat je na hromadě u cesty, když už jsou jednou tady, vyklopené z valníku - zreznou stejně úspěšně a levněji. Když přišel osmdesátý devátý, mělo každé politické imágo, neboli larva, plná ústa ekologie. Dneska už ne, už si odplivli. Už skoro celé desetiletí si na ekologii “nejdříve vyděláváme”. Už neumírá les, jsme to my, kdo je na řadě.” Odmlčel se. Nebylo mi tentokrát nějak do řeči.

“A přitom už minimálně od r. 1972, kdy vyšly proslulé “Meze růstu” byl celý svět přinucen vzít na vědomí a na svědomí, že se máme co obávat ekologické záhuby. I to je jeden z povedených rysů téhle doby. Už 26 let se “loď potápí”, ale ještě jsme neslyšeli “žbluňk”, tak si hrajeme na prosperitu, právo a soukromno.”

“Co to bylo, ty “Meze růstu”?” otázala jsem se.

“Počítačový model světa. Vědci vypočetli, že se svět blíží k neslavným koncům, a to velmi brzo. Zásoby přírodních zdrojů, energie a surovin se co nevidět, zhruba do třiceti let od doby, kdy ta zpráva vyšla, vyčerpají. Spolu s tím jak poroste geometrickou řadou obyvatelstvo a jeho “odpad”, skončí to “velkým krachem”, celosvětovým kolapsem téhle civilizace “ekonomického růstu”. Nebude co jíst, co pít, co dýchat. Rozmnoží se prý nemoci, lidi budou živořit a vymírat. Po dvaceti letech titíž autoři novými výpočty potvrdili, že už to začalo. A nejen to, dokonce i oficiální zpráva o stavu světa pro presidenta USA, jejíž první verze byla ještě plná optimismu, ve své další variantě z devadesátých let už mnoho možností nevidí a obrací se proto na duchovní celého světa, aby hledali cestu jak lidi vnitřně přeorientovat. Už “Meze růstu” vzali všichni, kdo nebyli zcela zaslepení ideou pokroku a tím, že to “jinak nejde” vážně. Ale rozběhnutá mašina se těžko přibrzďuje, zvlášť když by se mělo, jak se mnozí domnívají, sáhnout lidem na pohodlíčko. Zároveň se začala rozhojňovat různá ekologická hnutí. Někteří lidé se zamýšleli nad tím, zda mají právo se vydávat za “pány tvorstva”. Objevily se myšlenky “biocentrismu”, že totiž veškerý život, i ten nejmenší brouček “pytlíček”, i to nejútlejší stéblo trávy má hodnotu samo o sobě, protože je živé. Pak přišli “ekocentristé”, podle nich má hodnotu samu o sobě celý “ekosystém”. Anglický biolog a chemik John Lovelock vyslovil svou slavnou “hypotézu Gaia”. Naše Země, jako celek, není “jako živá”, ale JE živá. Živoucí planeta, která je teď nemocná a může zemřít. Ale ještě před tím se bude sama po svém té nemoci bránit, a ničit původce nemoci. Renomovaný filosof Arne Naess si dlouho lámal hlavu ve svém srubu v Norsku, po té co se vzdal místa univerzitního profesora, protože s hrůzou zjistil, že “jen” mluvit o tom studentům nestačí. V tom srubu dostal nápad, který pojmenoval “ekosofie T”. “T” bylo totiž počáteční písmeno jména toho srubu, uprostřed severské pustiny, no a “sofie”, to je jak asi víš “moudrost”. Nechtěl, aby taková “moudrost” byla nějakým dogmatem ,ale aby byla výzvou pro všechny lidi, mají přece mozek, mohou přemýšlet sami. Výzvou k tomu, aby už konečně začali, teď hned, s tím, co “teď hned” mohou, neboť poznal, že věci zašly příliš daleko. Vyzval všechny naslouchající, aby si sami sestavili obraz světa, který milují, aby si každý sám za sebe řekl, co má rád, co pro něj má hodnotu a stojí za to se o ní brát, aby přemýšlel o těch, které má rád, rodičích, dětech, blízkých a milých, o tom, co je čeká, s čím vším jsou spjati, a co čeká celý tenhle jejich, a tedy náš svět, a podle toho, aby každý začal jednat. V té době, a mluvíme stále o “postmoderní době” zhruba od konce šedesátých let až po dnešek, získávaly na oblibě stále více myšlenky z Východu. Z Indie, Číny a Japonska přicházeli do našeho Západního světa “mistři”, a Západ se seznamoval s budhismem, jógou, taoismem, zenem a mnohým dalším, s tím, že duše každého je individuální “kapičkou” vědomí, jež představuje jeden velký “oceán”. Nejenže vše souvisí se vším, ale vše je vším a každý z nás je vším. Je třeba se jen “probudit”. Feministky pak přišly s názorem, že dosavadní civilizace utlačovala Přírodu stejně jako Ženu, neboť to byla a je civilizace Muže. Osvobození Přírody je spjato s osvobozením Ženy. Žena může nabídnout svou “druhou” mozkovou hemisféru a s ní probudit v každém z nás cit, intuici, harmonii, lásku. A to je to, co nám schází. Objevili se i “proroci” Nového věku - New Age. Podle nich nastává Věk Vodnáře - ostatně o tom zpívali už hippies v “Hair”, hned na začátku, v nejznámější písni “Aquarius”. Nový věk má být dobou proměny lidstva k vyšší duchovní úrovni, k vyšší harmonii a lásce. Podle někoho je to “otázka informací”. Zjistilo se, že člověk má neuvěřitelné, dosud nevyužité schopnosti sebezdokonalování a proměny. Musí se jen naučit vhodným způsobem vybírat a používat ty pravé informace z onoho “informačního oceánu” světa.”

“Aha, informační dálnice, internet...” pokusila jsem se zapojit. Trpce se usmál.

“Víš, to je problém. Digitální informace na síti je informace vtěsnaná člověkem do předem připraveného, svým způsobem velmi účinného, ale na druhé straně zcela primitivního tvaru. Znamená to obrovské výhody, ale zároveň i kruté omezení. Zen-buddhisté by řekli, že “definitivně zmizel měsíc, a zbyl jen prst, který na něj možná kdysi ukazoval”. Proroci Nového věku měli spíše na mysli “vyladění” každého z nás k přijímání nejen těchto digitálních informací, ale informací Přírody či Přirozenosti světa. A to se neobejde bez hlubokého a opravdového ponoru do Přírody vlastního nitra. Jestliže jsme ve svém nitru spjati s celým světem dosud nepoznanou jednotou, a o tom přednášel už Freudův následník Jung, musíme hledat tam uvnitř. Totéž říká i “hlubinná ekologie”, která vznikla na základě myšlenek Arne Naesse, o kterém jsme již mluvili.”

“Aha, takže meditace všechno vyřeší?”

“Když to řekneš takhle, zní to pěkně vulgárně. Je to jeden z nápadů, jedna z mnoha cest. Ale vyzkoušet to! Mít sílu a vytrvalost zkoušet. K tomu, co hledáme, vede mnoho cest, ale každý z nás má tu svou jedinou, zcela unikátní, tak jako je zcela unikátní on a tak jako je zcela jedinečná i situace celého našeho světa. Jako lidstvo nejsme nic “jednotného”. Válčíme mezi sebou pořád dál. S “unikátní” situací globální krize nemáme a nemůžeme mít žádné zkušenosti. Neumíme to. Neznáme to. Neshodneme se. Kdybychom to uměli, nezašlo by to přece tak daleko. Věda toho umí hodně, ale to, co vymyslí jako “optimum”, neumí nastolit, neumí prosadit, neumí uskutečnit. Pak to není žádné “optimum”. Je tu mnoho hráčů a každý hraje svou hru. Výsledek se příliš podobá sérii šachů s očekávaným matem a ne “dobru pro všechny”. Co umíme a co nám jde, je komerce. Jsou tu takoví, co prahnou po “novém poznání”, po “Novém věku”? Ale to jsou přece zákazníci, spotřebitelé. Nabídneme jim všechno, co chtějí. Vyrobíme to, prodáme to. Chtějí to v jedné barvě? Prodáme jim to ve všech! Že už se tahle barva nenosí? Zahoď to a kup si nové. “Nový věk” jako výrobek na jedno použití. Ale to už by bylo jiné téma, to si necháme pro příště. Takže přece jen jsme se k tomu “tématu” probabrali. Co to bylo?!”

“Stav světa? Ekologická krize? New Age?” hádala jsem.

“Ten společný jmenovatel je, že ta skutečná situace, ve které se my a celý svět nacházíme, je zcela UNIKÁTNÍ. Nikdy tu ještě nic takového nebylo. To je pro nás velká výzva. Jak to šlo dosud, dál to nepůjde. Jak to má jít, nevíme. Musíme zkoušet. Musíme chtít. Musíme myslet, hledat. Každý za sebe. Musíme něco dělat. Ekologové mají heslo: ”Mysli globálně, jednej lokálně”. Pryč s heslem, pokud ho neproměníme ve svůj život. Ale jsou tu nové a nové překážky. Konsumerismus, musíme dohonit “Evropu”. Útěky do umělých světů drog a virtuální reality - musíme přece všechno vyzkoušet, a je to “Blaho”! Ale vzdaluje-li nás to od Přírody a Přirozenosti světa, pak je to zlé. Všechno je risk, ale nemáme na vybranou, odstoupit od “hry” nelze. Není to jen hra. Nemůžeme si do nekonečna beztrestně spouštět klapky na oči, protože pak nespatříme, že jdeme po ostří nože a že už jsme skoro na špičce, a couvat se nedá. Musíme každý teď hned začít hledat svou vlastní cestu. Obnovit pud sebezáchovy. Otevřít svá srdce.”

NAPIŠTE NÁM. Bude-li dost nápadů a námětů, dotazů i polemických námitek, budeme se jimi spolu s Jeho Svátostí Dr.B.Pydlíkem zabývat. Čekáme na vaši invenci, inspiraci, jedinečnost. Unikátní situace vyžaduje unikátní lidi s unikátními nápady.



Čas je krátký.



Zpět na hlavní stránku