Interview s Jeho Svátostí Dr. B. Pydlíkem 2.část
Interview s Jeho Svátostí Dr. B. Pydlíkem - 2.část




Pydlík2 Navštívila jsem živoucí legendu jedné epochy, velkého bifurkátora a fraktálního zřece, proslaveného dobrodějce, potomka slavných hybatelů dějin, muže mnoha jmen a tváří, Jeho Svátost Dr. B. Pydlíka v jeho útulné noře, abych s ním vedla hovor, který by rozjasnil naše pobledlé líce a zapálil jiskru poznání. Alespoň trošku, trošičku.

“Co se stalo? Už nejsme MODERNÍ!” vykřikl (podrobnosti viz první část rozhovoru v předchozím čísle).

“Jsme totiž POST-MODERNÍ!” vybafl na mne.

“Ale fuj. To zní hrozně. A vůbec nevím, co si mám pod tím představit.” zareagovala jsem.

“Moc věcí. Ale chceš-li to jednou větou - rozhlédni se kolem sebe, a co uvidíš, všechno, co se ti bude zdát podivné, zvláštní, divoké, uhozené, nesmyslné, úžasné, nebo takové, že ti z toho bude na nic, to všechno může být nazváno “postmoderní”. Ostatně tak nějak podobně to udělal francouzský filosof Jean Francois Lyotard, když ho vyzvala quebecká vláda, aby vypracoval na vědcích nezávislou zprávu o stavu vědění. Výsledkem byla jeho kniha “Postmoderní situace”. Už je tomu víc jak 15 let.”

“A proč říkáte :”může být nazváno”? Tak je to pravda nebo ne? Je to nebo není to postmoderní? A co všechno přesně?” chtěla jsem vědět.

“Pravda? Pravda je bylina, kterou si hýčkáš!” nasadil básnicky.

Ale ne, takhle se toho moc nedovím, zdá se, že mne hezky tahá za nos, pomyslela jsem si.

“Pravda je přece shoda se skutečností a dá se ověřit vědeckými experimenty!” vmetla jsem mu do tváře.

Chvilku se zdálo, že neví jak dál. Zahleděla jsem se mu do očí a zpozorovala jsem, jak v něm roste napětí, jak rudne, oči mu blýskají, rty se cukají, zuby cení. Dostala jsem strach.

“Pojď ven!”

Vyšli jsme z nory, spíš mne vytáhl.

“Co chcete dělat?”

“Uvidíš.”

Začal mě za ruku stahovat k zemi. Stále níž, až jsem musela do kolen. Pak se mnou cuknul, a já jsem přepadla, pustil ruku a já vlítla do bodláčí. Vykřikla jsem.

“Jste sadista, víte jak to bolí?”

Začala jsem si ošetřovat rány. Nebylo to tak hrozné, několik píchanců a jeden trn, který jsem snadno vytáhla. Ale bolelo to.”

Jenom se smál.

“Tak tebe to bolí? Ale to přece není pravda. Já ti řeknu, co je pravda. Trn pronikl tvou pokožkou, podráždil nervová zakončení na tvé ruce, nervové dráhy přenesly signál až do mozku, mozek ho zpracoval a výsledkem byla jistá reakce. Vědecky se to ovšem dá popsat mnohem podrobněji a na mnoha stránkách. Dá se to kdykoliv experimentálně ověřit. Žádná bolest. To je pravda.”

“Jaktože ne, mě to přece bolí! To přece zná každý!”

“Každý ne stejně. Někdo víc, někdo míň. Jsou i takoví, kteří tvrdí, že necítí nic.”

“No dobře, někdo míň, někdo víc. Fakt ale je, že jsem se zranila, a že mě to bolí!”

Zakroutil hlavou.

“Ne. Faktem je, že jsem tě povalil do bodláku. Tak by to aspoň viděl “nezúčastněný pozorovatel”. A možná ani to ne. Možná by viděl, jak jsi tam spadla sama.”

“Ale co já? MĚ to přece bolí! A když to doma budu vypravovat, tak mi to budou věřit.”

“Ano. Ale doktor si už může myslet, že přeháníš, a nějaký vědec, zkoumající nervové vzruchy si tu tvou bolest úplně odmyslí.”

“Co tím jako chcete říct? - Aha, pravda je relativní?”

“Tak to pozor! Možná je relativní, já nevím, ale není libovolná!”

“To chápu. Závisí prostě na okolnostech, na vztazích, na relacích. Je relativní. Ale bolí to MĚ, tak musím já nejlíp vědět, že to pravda prostě je.”

“Ano, to už jsi říkala, závisí to na tom, zda ti to doma uvěří. A oni ti to uvěří. A záleží to i na tom, kolik ti toho uvěří doktor. A taky čemu věří ten náš vědec. Jenomže ten věří, že něco jako “bolest” je “subjektivní” a proto takovou “subjektivní” bolest zcela úmyslně a metodicky ze svých úvah vypustí. Nemůže ji přímo pozorovat, nemůže jí změřit, tak pro něj neexistuje.”

“Takže by to záviselo na tom, čemu kdo věří?”

“Zase pozor. Když se řekne “věří”, ne že si představíš hned nějaké náboženství. Je to to, co spolu lidé sdílejí, to na čem se shodnou, čemu byli vychováni věřit, to co lze pojmenovat, a každý tomu bude rozumět stejně. A tyhle zvyklosti, víry, vyznání, ale i společná přání či dohody jsou přece jiné doma a jiné třeba mezi vědci.”

“Ale my jsme se učili ...”

“Zkoušela jsi někdy dědečkovi nebo babičce vyprávět, co se děje v Golgiho aparátu v buňce? Učíte se to v biologii, že jo?”

“Nezkoušela. Na co?”

“Tak to zkus. Jak asi budou reagovat?”

“Asi si moc nepopovídáme. Myslím, že je to nebude zajímat. Nebudou vědět o čem je řeč.”

“Ano, ano.”

“Ale to ještě neznamená, že to není pravda.”

“To jsem neřekl.”

“A co tedy?”

“To co se učíte ve škole, nemusí platit vždycky, všude a pro všechny.”

“Jak to?”

“Dokonce časem zjistíš, že to tak přesně neplatí ani tehdy, když se třeba rozhodneš studovat ten obor na vysoké škole. To pak přijdeš na to, že je to všechno mnohem složitější, nejednoznačnější, a možná i jinak.”

“Jak to, že to neplatí vždycky, všude a pro všechny?”

“No tak řekni něco, co si myslíš, že platí vždycky.”vybídl mne.

“Třeba že ráno slunce vždycky vychází, a večer zapadá.”

“Když se dohodneme, že to bude za polárním kruhem, tak ne.”

“A co třeba: Země ve které žijeme se jmenuje Česká republika a prezidentem je Václav Havel.”

“Ne. Pro většinu světa je to Ček ripablik a prezident může být i Háfl.”

“A co když skočím z okna z desátého patra, tak to bude asi po mně, ne?”

“Ne když pod tím oknem bude balkon.”

“Ale to jsou pořád samé chytáky. 2 a 2 budou vždycky 4, a basta.”

Zasmál se.

“ V trojkové soustavě, kde jsou jen číslice 0,1,2, to nebudou 4, ale 11. Záleží na tom, jakým matematickým jazykem se budeme dorozumívat. Ve dvojkové soustavě, kterou používají počítače, to bude vůbec nesmysl.”

Zklapla jsem. Když to bere takhle.

“Tohleto, právě tohleto poznání nějakých oblastí platnosti, nebo kontextů platnosti, hranic, které mohou být dány společenstvím, oborem nebo druhem činnosti či profese, stupněm poznání, nebo i nějakým momentálním nápadem, to je právě charakteristické pro to, o čem mluvíme, pro postmoderní sitauci, postmoderní dobu. A ještě něco, lidi už poznali nejen tuhletu vymezenost, ohraničenost, ale i to, že si ty meze či hranice sami vytvářejí.”

Zamyslela jsem se.

“To si jako můžu něco vymyslet, a říct : tady to platí,a tady ne?”

“Ne. Ale když se to přece jen stane, znamená to, že tady předtím byla nějaká otázka, nějaký problém, nesoulad, rozpor, že na tu otázku nebyla uspokojivá odpověď, že ta tvá odpověď se zdá být pro ostatní nejvíce uspokojivá ze všech , že když to budou brát po tvém, dostanou se někam dál, nějak jim to pomůže, něco se vyřeší, a pak - ještě taková důležitá maličkost - musí se to opravdu ujmout a opravdu se to musí začít používat.” Odmlčel se.

“ Jenomže třeba mágové používají zaklínadla,” pokračoval po chvilce, “vědci mluví o Velkém třesku, před kterým nebyl ani prostor ani čas, v televizi se mluví o tunelování. Ale ten, kdo nevěří na magii, tomu neříká nic “abracadabra”, kdo se nespokojí s tím, že Velkým třeskem začíná čas a prostor, možná přijde s “nabitým vakuem”, a babička, ta si možná myslí, že pod bankou se kutá. - Ne všechno je pro všechny a navždycky. A ještě něco. I kdybychom vzali to “nejvědečtější vědění” : věda sama se také již dopracovala poznání, že může s naprostou jistotou říci, že některé věci nebude vědět prostě nikdy. Třeba to, jestli je kočka v zavřené piksle, která nejde otevřít, živá nebo mrtvá, poté, co uvnitř vystřelila zbraň. Tohleto je samozřejmě jen takový příměr, který vymyslel slavný fyzik Schrödinger. Protože ale potřebujeme mluvit o “živé” nebo o “mrtvé” kočce, nezbývá nám nic jiného, než říct, že ta Schrödingerova kočka je směsí “mrtvé” a “živé” kočky. Jiné řešení ovšem je to, že existují dvě různé “historie”, v jedné je kočka živá, v druhé je mrtvá. Tenhle nápad měl zase jiný slavný fyzik Feynman. Jinak řečeno, jsme nuceni uznat současnou existenci různých i neslučitelných pravd z toho důvodu, že již v některých případech stoprocentně víme, že nikdy nebudeme vědět, jestli je kočka “živá” nebo “mrtvá”, ne proto, že to ještě neumíme, ale proto, že to nejde. “Skutečnost” má mnoho historií a skládá se z mnoha pravd. A o tom už přinesla současná fyzika důkazy. A nejhezčí na tom je, že jakmile vědci uznali existenci “živomrtvé” kočky, zjistili, že tenhle “princip neurčitosti”, jak jej pojmenoval další slavný fyzik Heisenberg, lze používat jako zcela obecný princip, který platí v mnoha a mnoha nejrůznějších oblastech. A takových podivných principů, které objevila ještě “moderní” věda, aby je pak ale “postmoderní” doba začala skutečně používat, je mnohem víc. Např. “bootstrap” neboli “tkanička do bot”. Tenhle princip říká, že když se chce Baron Prášil dostat z močálu, do kterého zapadl, udělá to tak, že se ven vytáhne za tkaničky od bot. Zní Zní to divně, ale funguje to. No nic, o tom třeba zas jindy.”

“Tak už dost, to stačí!” Hlava mi šla z toho kolem.

“Budu o tom uvažovat.” pravila jsem jako správný anglický gentleman, což mělo znamenat: To je určitě nějaká blbost, vykašlu se na to.

“Správně.”pochválil mne. “Uvažuj o tom - proč jsi použila zrovna tenhle skvělý genlemanský obrat. Jestli se nemýlím, víme oba, o čem je řeč. Já vím, že znáš angličtinu natolik, abys věděla, kdy se něco takového říká, a co se tím myslí. A teď se tě ptám, JE PRAVDA, že o tom budeš uvažovat?”

Trošku mne to zarazilo. Doběhl mne.

“Co když nevíme, o čem mluvíte?”

“Ale jdi.” Chvilku jsme mlčeli. Pak mne vzal za ruku, znovu si prohlédl “ránu” a řekl ,že tam nic nevidí. Po pravdě řečeno, ani já jsem tam nic moc neviděla.

“Ale někdy to zhnisá a oteče...” snažila jsem se ještě argumentovat.

“Proběhnou tam jisté biochemické procesy...” začal zase.

“Už mlčím. Pravda je bylina, kterou si hýčkáš. Hm. Ale proč hýčkáš ? To jako že ji máme rádi? A proč bylina? To jako že je živá? Nebo jako že už to bylo? A vůbec, je to jen takový básnický obraz, jen taková metafora!”

“Jen? Všechno je “jen” básnický obraz, jen taková metafora.”

Podívala jsem se na hodinky. Zdálo se mi to už moc dlouho.

“Kam pospícháš? Za klukama?”

Nechala jsem ho, ať si myslí, co chce.

“Víš, co znamenalo původně kluk? To znamenalo “šíp”. Ten kdo byl hned tu a hned tam, lítal jako šíp, to byl kluk. Metafora. Dnes už mrtvá, protože většinou nikdo nezná původní význam.”

“To je pravda?”

“Zkus se zeptat jinak.”

“A tomu všemu, co jste mi tu napovídal, mám věřit?”

“Nemusíš. Jak chceš. Ale přece jsme si to my dva teď tady všechno ujasnili.”

Jo, bylo mi to “úplně jasný”. Jenom jsem si to potřebovala v hlavě srovnat. NAPIŠTE NÁM! Co to vlastně všechno znamená, a vůbec, není tenhle Dr.B. Pydlík spíše něco jako Brouk Pytlík?




Zpět na hlavní stránku