Interview s Jeho Svátostí Dr. B. Pydlíkem 15.část
Interview s Jeho Svátostí Dr. B. Pydlíkem - 15.část

Pokračování:



Pydlík1 Když v tom se začal otvor zvětšovat, balvan se pohnul.

“Ne! Já nechci!”

“Kdo já?!” zaburácel už mocným hlasem.

“Já, studentka...”

“Studentka? Špatně jsi studovala, když nevíš, co máš udělat!” A balvan se sunul dál.

“Ne! Jestli mi ublížíte, naši to nepřežijí!”

“Komu jestli neublížím?”

“Mně! Jejich dcerunce!” zapištěla jsem poeticky. Zdálo se, že to s ním trochu hnulo. Zřetelně jsem slyšela, jak se uchechtl. Bylo to na dobré cestě.

“Já dcerunka drahého papínka a ctihodné matičky, já vnoučátko vzteklého dědouška a pajdavé babičky!”

“Třeba mám jen hlad. To jsem ti ještě nevyprávěl, jak jsem pobýval u Papuánců - Nových Guinejců, známých to lidojedlíků - nedojedlíků ..”

“ Ale já jsem civilizovaná! Já nejsem divoška, já nejsem primitiv. Já jsem díťátko popřevratové, raně kapitalistické, nebo postkomunistické, či co. Už jsem začínala věřit, že jsem v té pydlíkovské post-situaci, a zatím jsem pořád jen vězněm v pydlonoře. Ve škole nám to do hlavy “cpou”, doma nám to do hlavy “cpou”, Pydlík mi to tam “cpe”, ale co já? Nejdřív si to rovnám.. pak to zase převracím... a pak to chci vyhodit, ale nevím co z toho jo a co ne, a pak už to mnou prochází, jedním uchem tam, druhým ven,... prý “struktury” ... chce to klídek, ... musí se jenom umřít. Carpe diem! Užívej dne. Pohodička pohoda ...krucinál jaká pohoda, když jsem tu v tom až po uši. Jsem tady vězněm, vězím v tom zamotaná jak ve vetřelčím špajzu. Já z toho snad chcípnu! Smrt subjektu! ... Prý zrození nových, ... ale já jsem ještě tady, a chci ven! Stále ještě myslím, a tak si tedy myslím, že jsem. Tedy to co mě napadá, jsou samé blbosti. Samá trapná omílanda. Asi holt ty “struktury”. Pryč se strukturami! Jsem v noře, a chci pryč. Chci se vynořit. Všechno přece je tam venku. Tady není nic. Prázdnota! Tedy nic, kromě mě. Tady jsem já. Chci ven, a pak ... Mám nějaké nápady. Nejdřív musím dopsat tenhle “rozhovor”. Pak musím... no ještě spoustu věcí. Udělat i poznat. Jít. Už konečně vyrazit! Jsou přece různé cesty. Chci to všechno vyzkoušet. Když budu vědět kam jít, můžu pomoct i ostatním. Chci ven. Když zavřeli do vězení Boethia, navštívili ho Múzy a Štěstěna. Prý “archetypy”. Prý “struktury”. K čertu s tím! Vznikla z toho Filosofie utěšitelkou. Ale já se nechci jen utěšovat! Nejlíp je mi, když něco dobrého udělám, něco dokončím, něco zvládnu. Jak z toho ven? Nemůžu pochopit, že někdo může dobrovolně trávit život ve tmě ve své noře a nořit se jen do sebe a nedělat nic! Ráda bych to všechno pochopila, ale nerozumím tomu. To se přece nedá vynutit. Nic se nedá vynutit. Musím to být já, kdo se rozhodne. Nebo kdo se poddá. Já, kdo něco přijme, ať s pochopením, nebo tak, že to “nechám být”. Musím to být já, kdo má volbu nad sebou samou. Můžu se ptát, můžu “hrát různé hry”, třeba na slepou bábu, na mrtvého brouka, na lišku podšitou, na vzorňačku, na anarchistku, na pydlíka. Mám ten střep, můžu se kuchnout. Anebo nechat být. No to je teda jetý.”

“Wu - wej, konej nekonáním, řekl by taoista.” přerušil mne.

“Kdyby nebylo téhle situace, ráda bych se na to zeptala, ale teď je pro mě důležitější něco jiného!”

“A sice?!”

“Volnost. Svoboda. Už se necítím svobodná, a bez svobody je to všechno jen “nouzák”.”

“No tak se ukaž.” pravil.

“Co jako?”

“Soustřeď se. A spolu s Husserlem: Hurá k věcem samým!”

“No dobře. Pane doktore - byl byste tak laskav - a uvolnil ten šutr! Pro dnešek to myslím bylo dost. Děkuji vám za názornou ukázku - sice nevím čeho - ale budu o tom přemýšlet. Můžeme zas pokračovat někdy příště. Tedy, budete-li tak laskav, a najdu-li zas cestu sem k vám i . Děkuji vám, že jste byl dnes tak demonstrativní. Nikdy na vaši velkorysost nezapomenu.” Proboha, co to tady plácám, pomyslela jsem si. Bylo to jen poslední zoufalé gesto, nebo jsem opravdu upřela svou myšlenku tvrdě před sebe, bez obav, že by to nefungovalo. Jako ve snu, o kterém víte, že je to jen sen. Tak co se ještě může stát?

To je ale přece esoterická mystická moudrost, že nejvíc zmůže myšlenka. Že myšlenka je tou největší silou a mocí na tomto světě. Jak ale myslet opravdu to, co si myslíme, že máme myslet, když ve skutečnosti myslíme něco, o čem si myslíme, že to nemáme myslet? A jak chtít to, co chceme chtít, když ve skutečnosti chceme něco, co nechceme chtít?

“Pohlédnu-li do tvého nitra Karkulko, vidím tam už bránu otevřenou.” ozval se ten jeden Pydlík. “Nelze-li již nechat ji zavřenou a tebe uvězněnou, lze jen jediné. Napsat: A brána se otevřela.”

A proto tedy píšu:

Brána se otevřela.

A skutečně. Balvan byl pryč, Pydlík byl pryč, byla jsem venku, zapadalo slunce, všechno krásně vonělo a hrálo úžasnými barvami. Zhluboka jsem se nadechla. Jako bych zdáli zaslechla ještě ten hlas. Něco jako:

“Jó, jó mystika. Já jí dám mystiku. Mao-ce-tung taky říkal: Komunismus je kladivo, a my jím rozbijeme svět. To byla myšlenka, to byla mystika! Málem se mu to povedlo.”

Teprve teď jsem si všimla, že tu byl ještě jeden vchod do jeskyně, kudy Pydlík předtím asi vylezl, a uvnitř nory zátaras, kterým ji zatarasil. Vlezla jsem do druhého otvoru. “Pydlíku!” Nic se neozvalo. Nevstoupíš dvakrát do téže nory, řekl by Herakleitos. Panta rei, vše plyne. Nikde nikdo, ani jedna jediná malá struktura.

Až tu náhle.

Ale o tom možná někdy příště. Rozběhla jsem se do civilizace a vnořila se do jiných dalších nor. V každé z nich tisíce nových pydlíků. Jen si tu tak vesele poskakují. Mám to ale štěstí, že jsem ten “nezúčastněný pozorovatel”. Nebo ne? Auuuuuuuu.....!!!!!!!

Příště se ještě, dá-li Pydlík, dozvíte:

  • “Do jaké činnosti je to vlastně vpletena tahle jazyková hra zvaná Na Pydlíka?” táže se dezorientovaný Wittgenstein.
  • “Pydlíka nutno stůj co stůj falzifikovat!” prohlásil rezolutní Popper.
  • “Jestli je tenhle Pydlík normální, pak nezbývá než abych byl abnormální. A naopak.” medituje revolucionář Kuhn.
  • “Problém je v tom, že v jádru Pydlíka se skrývá přeukrutná heuristika, rušící všechny naše tak dobře založené vědecké programy” děsí se Lakatos.
  • “Pydlíka třeba vytěžit, a uložit, kam patří. Tak, aby byl kdykoliv k dispozici, kdyby něco.” prozíravě dí Feyerabend
  • “Pydlík je zcela podivná “černá skříňka”. Jak se do ní plivne, vemte nohy na ramena!” radí Latour
  • Pydlík násilní a vraždí! “To aby byla zachována “celková ekonomie” dobra a zla”, říká úchylný knihovník Bataille.- “Pydlík nemá pohlaví! Pohlaví je jen mužský výmysl!” říkají feministky.
  • “ S Pydlíkem je nutno “hrát jeho vlastní hru”, postupovat od diference k diferanci, a tím ho postupně “dekonstruovat”,” zjišťuje jistý Derrida.
  • “Nejsem si jist, zda je Pydlík simulován v hyperrealitě, nebo jen realizován jako simulákrum.” znejistí naopak jinak jistý Baudrillard.
  • “Když pomyslím na Pydlíka, sevře se mi nejen řiť, ale celé srdce” vyznává se Sloterdijk.
  • “Pydlík, to je jen takový “slabý” nihil” utěšuje nás Vattimo.
  • “Marylin Monroe nebo Campbellova polévka to sice není, ale na tričkách se ta zrůda bude prodávat dobře” podotýká jistý vyhodňár Varholík, zvaný Andy.
  • “Pydlík je intelektuálním podvodem, spáchaným na naší nadějné mládeži! ”bouří se renomovaní profesoři a doktoři věd exaktních zpředu i zezadu.
  • “Pydlík, to zní hrdě!” přivlastňuje si jej KSČM.
  • “Pydlík, to zní tvrdě!” visí zase nad vchodem erotického salónu Lotos.
  • “My Pydlíka nedáme, radši ho zbouráme” ozývá se z pražských hospod.
  • “Ty Pydlíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku.” modlí se dnes děti před spaním.
  • “ÓM MANI PYDL HÚM” omílají svou mantru po celém světě vyznavači NEW PYDL-AGE.
  • “Pydlík, zdá se mi, je obklopen hradbami, jinak by to byl vpravdě smysluplný průjem, že.” zhodnotil konečně celou věc na Fóru 2000 hostitel.
  • “Pydlík jsem a Pydlík budu!” zpívají všechny postmoderní dušičky, splývající v nekonečný oceán, a ten oceán šplouchá, a šplouchá, a šplouchá, někomu na maják.
Konečně se rozsvítí - a jdeme domů spát. V noci se nám zdá sen: Bereme do ruky “1337”ku a čteme: ...


Zpět na hlavní stránku