Interview s Jeho Svátostí Dr. B. Pydlíkem 15.část
Interview s Jeho Svátostí Dr. B. Pydlíkem - 15.část

Uvězněna v noře!




Pydlík15 Nebylo úniku! Zkusila jsem pohnout balvanem, ale neměla jsem šanci. To se nám vybarvil, slovutný kmet! A tolik jsem mu důvěřovala. Tak dlouho jsem lezla za ním do nory, až se “ucho utrhlo”. Stačilo, aby se opřel vahou svého těla o balvan u vchodu, a bylo to! Nechal jen malinkou škvírečku. Co teď?

Stalo se to poté, co jsme rozebírali “smrt subjektu” v podání M. Foucaulta a dopracovali se ke “strukturám moci”, které prý nemusí být nutně vždy znásilňující a donucující, ale pokud jsme dost silní, umíme odolat všem tlakům, stát si na svém, použít tu správnou strategii a taktiku, pokusit se změnit myšlení své i ostatních, pokud se naučíme používat mocenské struktury, jejichž jsme součástí, ale jejichž součástí je zároveň naše myšlení, jako produktivní sílu ...

Jenomže co já teď tady zmůžu, když jsem tu jako vězeň. Co mi pomůže, když “změním své myšlení” a budu se tvářit, že se nic neděje, že jsem volná. Jak mám využít “síly moci”, mám mu snad “nabídnout své tělo”? A dobrovolně? Nikdy!

“A tebe Karkulko, tebe taky sním!” to byla jeho poslední slova.

“Tak, tak o čem ...o čem to ještě může být? Mám málo času, tak ... tak stručně.” sebrala jsem všechnu odvahu a vykoktala ze sebe tu otázku, jako by se nic nestalo.

Žádná odpověď. Ticho. Trvalo to asi dost dlouho, než jsem se odvážila k dalšímu. Natáhla jsem obě ruce a začala jsem hmatat. Kromě všelijakého harampádí jsem brzy narazila na konec nory, zřejmě zatarasený dalším balvanem. Odšmátrala jsem se pomalu zase zpět. V tom jsem na něco narazila a rukou mi projela ostrá řezavá bolest. Ucukla jsem, a ránu jsem se snažila vysát. Bylo to sladké, bylo to teplé, byla to krev!

Asi to byl nějaký střep, o který jsem se řízla. Uchopila jsem jej. Neporaněnou rukou jsem šmátrala zpět až ke škvírce, odkud stále ještě přicházelo světlo, jenom se zdálo, že je ho už méně. Když jsem si ránu prohlédla na světle, vypadalo to, že to není tak hrozné. Jen takové škrábnutí. Ale na otravu krve - člověk nikdy neví.

Ten střep byl ze zrcadla, a když jsem jej přiložila ke škvíře, zrovna sem dopadly paprsky zapadajícího slunce, odrazily se v něm a uhodily mne do očí. Prošmátrala jsem celý prostor, ale Pydlík - nikde! Klonila jsem střep na všechny možné strany, světlo putovalo po jeskyňce, ale protože nebyla ze zrcadel, nic už se dál neodráželo. “Struktury” se ztrácely v prostoru, vytvářely jen větší či menší “světliny”, jak by prý řekl Heidegger. K čertu s tím!

Moderní věk prý začal Descartem: myslím, tedy jsem. A skončil “smrtí” toho “moderního subjektu”: jsou myšleny struktury, tedy jsou. Ale podle Pydlíka už máme zase být v SITUACI POSTMODERNÍ, s mnoha dílčími subjekty, které nás prostupují, a jedním “transverzálním” rozumem, který dělá vše pro to, abychom se z toho nezbláznili: myslím různé struktury/různými strukturami, tedy jsem “trans”. K čertu s tím!

Pydlíku, vrať se mi-i, chci mít ráj na zemi! napadla mne písnička skupiny Semtex. Začala jsem si prozpěvovat, ale nevěděla jsem přesně, jak je to dál. Světýlko skákalo ze stěny na strop a zase na podlahu, byla to krásná hra světla. Písnička mi pomohla proti strachu, už to nebylo tak hrozivé... Ale jen do té doby, než světýlko zhaslo, a mne obklopila ta nejhustější tma. Už jsem nemohla zpívat. Uslyšela jsem tep svého srdce. Jinak ticho a tma.

Po chvíli se mi zdálo, že slyším nějaký tenounký hlásek. Něco jako: Kdo... mne... to... volááá?

“To ... jsem ...já!” No co jsem taky měla jiného říci.

“Kdo já?” zašeptalo to, ale nebyla jsem si jistá, zda je to on, a už vůbec jsem si nedovedla představit, jak se dostal ven, protože ten hlásek přicházel přece z té malé škvírky, zvenku.

“Kdo já?” zašeptalo to znovu.

“Já. Já, holka, co se bojí, že jí někdo ublíží. Holkám se přece snadno ubližuje, nebo ne?”

“A s chutí!” ozvalo se již nahlas. “Sama sis o to řekla!” vyštěkl Pydlas. Ano, byl to on, teď jsem ho stoprocentně poznala. Připravila jsem si pěstičky, když v tom - (pokračování příště).


* * *



Zpět na hlavní stránku