Interview s Jeho Svátostí Dr. B. Pydlíkem 14.část
Interview s Jeho Svátostí Dr. B. Pydlíkem - 14.část



Pydlík14 Šla Karkulka do lesa. Nesla babče bumbu a papu. Kde se vzal, tu se vzal, překvapil ji vlk, vylezší právě ze své nory. Leč nebyla to Karkulka, byla jsem to já, pluralitní postmoderní subjektíček, a nebyl to vlk, leč Jeho Svátost Dr. B. Pydlík, “všude byl, všechno znal”. A už to zase frčelo.

“Postmoderní “smrt subjektu” zvěstovali, jak už víme, Lacan, Barthes a Foucault. První vlezl hluboko do hlavy, až do nevědomí, aby tu spatřil “struktury” pocházející zvenčí. Druhý vlezl hluboko do hlavy, aby zjistil, že od ostatních “subjektů” se tam nic moc nedostalo, že je tam úplně jiná sestava, než jakou měli ti chudáci “subjekti” na mysli. Ten třetí nám zatím nikam do hlavy nevlezl, pouze “básnicky košatým” způsobem konstatoval, že si je jist, že “tenhle člověk”, kterého máme za “subjekt”, zmizí stejně jako “tvář z písku na břehu moře”. Kdyby však přišel jen s touhle “básnickou” vizí, asi by se nedočkal takové popularity.

U Lacana jsme si řekli, že otevřel cestu mnohým “dílčím subjektivitám” a také “transverzálnímu rozumu”, který vykonává přechody mezi různými protiřečícími oblastmi. U Barthese jsme zjistili, že otevřel cestu “vnitřní kreativitě”.” Tolik páně Pydlíkovo shrnutí.

“ A co Foucault, co ten?” otázala jsem se Mistra.

“A co ty Čechu, co bys?” zeptal se náhle. Nerozuměla jsem.

“To nic, to je takový vtip. Dívají se Američan, Rus a Čech na Niagarské vodopády. Američan říká: Udělal bych z toho turistickou atrakci. Rus říká: Postavil bych elektrárnu. A Čech nic. A co ty, Čechu, a ty co bys? Já bych žral a... A dosaď si různé fyziologické aktivity. Rus buduje, Američan dělá byznys a Čech? Opravdu jsme takoví...?”

“A co ten Foucault, co ten s tím má co dělat?”

“To hned uvidíš. Už jsme se asi zmiňovali o tom, že Foucault našel v historii vědění zlomy. Krátká období, kdy se naše vidění měnilo, a náhle jsme se na svět dívali jakoby jinýma očima. Ty epochy určitého typu “vidění” nazval epistémy.”

“No to zní hrozně.”

“Budeš si muset zvyknout. Za množstvím individuálních přístupů odhalil Foucault vždy pro určité období to společné pro vědu, historii, celou kulturu a společnost. Epistéma vytváří společný prostor pro různé projevy, určuje, co je významné a co nevýznamné, jak se co má uspořádat, jak přecházet od jednoho poznatku k dalšímu, co je to nejdůležitější, kolem čeho se to ostatní točí. Co by to bylo asi dneska?”

“No nevím, jsem z toho dost zmatená. Myslela jsem, že je to věda, pokrok, efektivita, racionálnost, ale jak tak poslouchám, to už asi ne, co? Říkal jste, že všechny tyhle velké ideje ztratily důvěru.”

“To ano. Ale zatím to pořád tak trochu ještě platí. “Postmoderní situace” nám totiž připadá, než jako nějaká nová epocha, spíše jako další zlom. Lámat se to sice už začalo, ale zatím nám nezbývá nic jiného, než se držet i toho starého, protože nevíme s určitostí, jaké vidění světa přinese ta následující doba, nebo jestli vůbec bude možné mluvit o nějakém celkovém, “převládajícím” vidění.”

“Měli bychom se vrátit k tomu Foucaultovi...”

“Ano. Takže, podle Foucaulta se až do renesance veškeré vědění uspořádávalo podle podobností. V porenesančním období se zase vše třídilo a sestavovalo do tabulek. No a moderní doba objevila historický rozměr, linii historického vývoje, pokroku. Zlomy mezi epochami způsobují, že např. člověk doby moderní už nerozumí stejným způsobem, jakým všemu rozuměl “tabulkový” člověk, a už vůbec nechápe nějaké řetězení jen na základě vnějších podobností.

Tyhle různé “hry uspořádání pravdy” jsou přitom doprovázeny různými typy společenských vazeb, strategií a mocenských postupů. Tak například moderní rozum umlčuje blázny a další “šílence”, jako jsou homosexuálové, etnické menšiny, nepřizpůsobivé lidi, extremisty, kontrakulturu, zkrátka jakoukoliv komunitu, která je “jiná”. Podle panujícího typu rozumu jsou všichni tihle jmenovaní “bez rozumu”. Proto jsou umlčováni, “napravováni”, izolováni. “Rozumný” rozum se přitom odvolává na morálku a zákony. Má oporu ve státem zřizovaných institucích, jako jsou léčebny, vězení, soudy, policie a podobně. Vytváří “rozumnou” politiku zastrašování, izolace, “výchovy”. Zaštiťuje se i teoriemi “společenských” věd.

Všecko se podřizuje totalizujícímu režimu či politice “racionální” pravdy nebo “ekonomie racionální pravdy”. A ta má obušek, dohlíží a trestá. Ústřední silou soudržnosti je moc. Nejdůležitějším organizačním principem je “pořádek” mocí sjednávaný. Tomu je vše podřízeno. I to, co a jak je dovoleno jako “racionální” poznávat, vysvětlovat a provádět. Co a jak se smí slovně formulovat, mluvit, myslit. Vše musí být “racionální”, v souladu s panující představou cesty k pokroku.

Psaní, mluvení i myšlení je tolerováno jen v určitém diskurzu, jehož pravidla jsou přesně vymezena, jejich dodržování kontrolováno a nedodržování trestáno. Přitom právě tento diskurz představuje jedinou povolenou možnost jak vstoupit do oné “hry moci”.

Pravda diskurzu je natolik spjata s mocí a donucením, je natolik začleněna do světa praktických zájmů a politických cílů, že je vždy závislá na panujících mocenských vztazích. O pravdě lze uvažovat jen jako o součásti mocenských vztahů. Moc proniká všemi vztahy, všemi věcmi, všemi osobami. Normuje a činí věci “normálními”, “pořádnými”, “správnými” a “rozumnými”. Navozuje pořádek, utváří “správné” poznání, reprodukuje svůj “diskurz”. Moc nás nabádá, navádí, svádí, ulehčuje nebo ztěžuje, povoluje či zakazuje. Moc je souborem působení na jiná působení, říká Foucault.

Moc zbavuje každého nezávislosti. Vyvinula si k tomu své techniky, však to znáš i ze školy: vyšetřování, zkoušení, známkování. Zkoušení, to je “normalizační” dohled, který umožňuje klasifikovat, zatřiďovat lidi do “kategorií”, a taky trestat. Nacházíme se ve věku inspekcí, kontrol, vizit a prověrek. Ze života se stala přísná škola a ze školy permanentní zkoušení. Procedury zkoušení jsou rozpracovávány všude, v nemocnicích, školách, armádě, na úřadech, v podnicích. Stát zkouší i soukromé podnikatele. Zkoušení mají své rituály, metody, svou “hru otázek a odpovědí”, své systémy záznamů a zatřiďování.

Foucault spojuje formu uplatňování moci skrze takové mechanismy s určitými typy utváření vědění. Celé to má podle něj podobu “panoptika”. To je takový typ vězeňské budovy, kdy okolo centrální věže je umístěna prstenciovitá stavba s buňkami s jedním oknem obráceným k věži a s druhým ven, tak, aby světlo procházelo celou a bylo do ní dobře vidět. Dozorce v centrální věži může úzkými průchody pozorovat kteroukoliv celu, aniž by byl sám pozorován.

Vědomí nepřetržité kontroly vede člověka k tomu, že se začíná kontrolovat sám. Disciplinující a normalizující prostor moderní společnosti je vytvořen jako zařízení k nápravě chování, k prefabrikaci člověka podle jednotného vzoru.

Jednou z nejstarších forem moci-vědění je “přiznání”. Je to rituál, od něhož se očekává “produkce pravdy”. Člověk je “přiznávajícím se zvířetem”, ať už je to církevní zpověď, komunikace dětí a rodičů, žáků a pedagogů, nemocných a lékařů nebo delikventů a vyšetřovatelů.

Poměrně starým vynálezem je i “biomoc”. V 17. století byl proveden “útok na tělo” , jako na stroj. Výcvik, zvyšování schopností těla, vynucování jeho síly, růst jeho užitečnosti, poslušnosti, začleňování do ekonomických systémů kontroly. 18. století je ve znamení “mechanicky živého”, ovlivňuje se rozmnožování, narození, úmrtnost, zdravotní úroveň i délka života. Vzniká tak biopolitika. Subjekt je zbavován nezávislosti, svéprávnosti a svobody tím, že je podrobován strukturám moci.”

“To je to tak hrozné?”

“Ne zas tolik, hned uvidíš. Konečně jsme se snad probabrali k tomu “postmodernímu obratu”. To, co Lacan viděl jako strukturu odrážejících se paprsků jazyka v zrcadlové síni světa, strukturu pronikající až do nevědomí, a tak rozpouštějící náš subjekt, to, co Barthes identifikoval jako struktury sémiologické, jejichž původní významy nejsou s to proniknout až do naší hlavy, pronikají tam jako přetransformované, a proto žádný “subjekt”, který je plodí “nepotřebují”, to Foucault poznal jako struktury moci, které každý možný subjekt “napraví k obrazu svému”.

Statické struktury tak ve “hře moci” získávají svou dynamiku. Moc je dynamická. Foucaultův “postmoderní obrat” spočívá v tom, že si uvědomil, že pokud je subjekt “výtvorem” mocenských vztahů, a jelikož se na nich podílejí vedle institucí i vědění, zkušenosti a myšlení, znamená to, že změnou myšlení lze dosáhnout změny toho, čím jsme. A cesta k tomu nevede přes odmítnutí moci, ale skrze její přijetí jakožto produktivní síly.”

“No to je tedy zvrat!”

“Spíš zvratek. Všechno, co bylo řečeno dřív, zůstává. Přijmout moc jako produktivní sílu totiž znamená...”

“Já vím. Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti!”

“Uáááááá!”

“Jo tak proto, proto ta anekdota a proto k tomu ten Foucault. A co Čechu,a ty co bys? Proto hurá do nich, hurá do Evropské unie, do NATO, do Evropy. Jenže my se “otevíráme”, tady nás máte, vemte si rákosky, a my už nastavujeme zadečky...”

“No, Foucault neříká “podřizovat se”, říká, že struktury moci lze změnit “změnou myšlení”.”

“To už jsem někde slyšela, nebyl to Gorbačov s tou svou perestrojkou? A nepapouškovali to pak po něm všichni, a nic?” Rozesmál se na celé kolo.

“Ale samozřejmě! Ono se to pěkně povídá, “změnit myšlení”. A ještě nejen to svoje. Změň ho! Znamená to vůbec něco? Nejsou to jen slova? Sám nevím.”

“Tak to je tedy vážné!” Všudebyl, všechnoznal, a teď najednou neví. Co s tím?

“Je to výzva. Jestli je výzva “jen” výzva, nebo něco víc, to už nezáleží na žádném filosofovi, na žádném rozumbradovi. Foucaultova postmoderní výzva zní: buďme sví, učiňme ze svých životů své dílo. Je to riskantní, naráží to na odpor, žádá si to sebekázeň, sebeovládání, vynalézavost a každodenní boj za novou podobu “struktur moci”.”

“No paráda.”

“Taková paráda to zas není, však na to přijdeš. Taky tě to čeká.”

“Jo. Takže už bychom s tou “smrtí subjektu” mohli skončit, ne? A když tak o tom přemýšlím, tady přece nešlo o žádnou “postmoderní smrt subjektu”, ale spíš o “smrt moderního subjektu” a naopak o zrození nového.”

“Ano, ano. Přesně tak. Vidím, že jsi to pochopila. Nezbývá mi než udělat to, co už jsem chtěl udělat dávno.”

“Doufám, že to nebude na dlouho, musím už frčet.”

Usmál se.

“Tak co to je?” byla jsem zvědavá.

Pomalu, pomaličku vstal, opřel se o kámen u vchodu nory, stále se usmíval ... a kámen pomaličku ukrajoval z denního světla, až zbyla jen docela maličká škvírka na dýchání, kterou by sotva myška proklouzla...

“Co to má znamenat! Co to děláte! Vy jste se asi zbláznil!!!

“A tebe Karkulko, tebe taky sním.”

Hrdlo se mi sevřelo, že jsem ani vykřiknout nemohla. Jako bych slyšela: A co ty Karkulko, a ty co bys?

“Já bych ...”

(pokračování příště)



Zpět na hlavní stránku