Interview s Jeho Svátostí Dr. B. Pydlíkem 13.část
Interview s Jeho Svátostí Dr. B. Pydlíkem - 13.část



Pydlík13 Nořením se do nor, noříme se do niter. Nořením se do niter, noříme se do prostorů světa. Tvoříme nové nory, nové “niky”. Brzy zjišťujeme, že ty postmoderní nory nemají žádné hranice, jak jsme si mysleli. Jsou to struktury světa, které nás lákají, vtahují do sebe a činí s námi, co k činění jest. Slova velikého norníka, Jeho Svátosti Dr. B. Pydlíka nás samotné proměňují v různě strukturované výtvory.

“Jsme stále u “smrti subjektu”. Pátráme, jak k tomu došlo, a co to asi znamená. Mluvili jsme o strukturalismu, a narazili jsme mimo jiné i na “semiologii”.” vypálila jsem na Pydlíka poučeně.

“No ano, takže další záhadné slovo. Přímo “magické”!” Pydlík již byl opět ve svém živlu. “A také podivný propletenec dalších výrazů, jako jsou “sémiotika”, “sémantika”, a bůhvíco ještě.”

“Možná, že bychom si to měli trochu utřídit.” snažila jsem se.

“No ano. Asi měli.” souhlasil, ale pořád se nějak ošíval. ”Jen aby to nebyl ještě suchopárnější výklad než jindy.” vylezlo z něj.

“To nechte na mně.” pravila jsem. ”Já už si to ošperkuju.” Trochu se zarazil.

“Jo tak ty jsi ta druhá...” Nechápala jsem to. “No přece, ti první se snaží vrazit interwievovaného do svých škatulek hned, nenechají ho svobodně mluvit, když něco řekne, hned to zopakují, ale “po svém”, a tak ho tam veřejně natahují na skřipec. A ti druzí ... nechají ho vymluvit, a pak si tam napíší stejně co sami chtějí.” Teď jsem zase zírala já. To se člověk přiučí věcí, ani neví jak.

“Nebojte se.” snažila jsem se ho upokojit. “Já jsem “originál”.

“No to jsem zvědav... Takže kde jsme to... Aha. Začnu tím, že odstřihnu na jedné straně semiologii a strukturalismus od těch ostatních, tedy od semiotiky, sémantiky, pragmatiky, a také filosofie jazyka.

/Tralala tralala kočička se vdávala!/

Vypadá to, že se všechny ty obory zabývají “slovem”, “znakem”, “jazykem” a “významy”. Mluví se o “obratu k jazyku”.

/Ku ku ru ku kuuu!/

To je fakt. Ale je tady zásadní rozdíl, který musíme mít stále na mysli! Filosofie jazyka, sémiotika a ty ostatní, které jsem jmenoval za nimi, patří do jiné tradice, jiné perspektivy vidění, než ty první, tj. než semiologie a strukturalismus. Patří do perspektivy, která je nám masivně vtloukána do hlaviček, jakmile usedneme do školních lavic. Je to perspektiva pravdivostní, kdy se na každém kroku a při každé příležitosti ptáme: A je to pravda?

/Da, da ,da .../

A pak se snažíme argumentovat, že pravda buď je, nebo není, a proč. Na tom je založena celá novověká věda. Jako prostředek zkoumání se tu používá to “nejekonomičtější” jádro našeho myšlení, logika a matematika. Je to tradice empirismu, pozitivismu a novopozitivismu, které chtěly svou analytickou podobou postavit “ocelově pevné” a “křišťálově průzračné” základy všem vědám, základy logicky zdůvodněné, vědeckými metodami opatřené. Leč ukázalo se, že aby toto mohlo být uskutečněno, musela být řada věcí, které se nám dnes zdají být podstatné, vyloučena z onoho tázání jako vědě nepříslušející, nepatřičná nebo nesmyslná.

/Budliky budliky budliky !/

Už jsme si připomínali Wittgensteinovo: O čem nelze mluvit (tedy přísně vědeckým a logickým způsobem tak, že lze ověřit pravdivost tohoto tvrzení), o tom nutno mlčet. No jo, ale co s tím ostatním? Že by to všechno byla jen “mystika” nebo “pavěda”? A co s celými “humanitními” vědami? I tady se chlapci snažili nasadit matematiku, logiku, statistiku, modely. Zjednodušit vše do jasných logických funkcí. Ale vždycky se ukázalo, že to je jen jedna z mnohých cest, která pokrývá jen malinký kousíček “duchovědných” zájmů. Nic víc. Sémiotika, jako vědní disciplína o znacích a významech, respektive o znakových systémech, stejně jako její součásti: syntaxe (vnitřní struktura systému znaků nezávisle na jejich funkci), sémantika (systém znaků jako prostředek vyjadřování smyslu) a pragmatika (vztahy systému znaků k tomu, kdo jej používá), našly oporu ve filosofii jazyka a v analytickém zkoumání neopozitivistů, a patří do pravdivostní perspektivy.

Je tu však ještě jiná perspektiva. Nevylučuje ze svého zorného pole to, o čem neumí rozhodnout zda je pravdivé či nepravdivé. Bere věci tak jak jsou v celku, vychází z toho “že tu již takto jsou”, že je nelze ignorovat, a snaží se jim porozumět. Již dříve jsme se zmínili o tom, že “porozuměním” se zabývá hermeneutika. Není to však žádná “věda”, jak bychom se mohli domnívat, všechny exaktní vědy přece patří do první, pravdivostní perspektivy. Není to také žádná “metoda”, protože i metoda, tak jak je nejčastěji chápána, je spjata s vědeckým přístupem. A kromě toho, neexistují žádné univerzální metody, vyjma “metod” našeho myšlení, a těmi se dosud stále těžce prokousáváme. Ani logika není metodou myšlení, ale jen “logického myšlení”, ”logického vyvozování”. Ale my přece nemyslíme jenom “logicky”. Hermeneutika je tedy především perspektiva, která hledá cesty a způsoby jak různým věcem porozumět takovým, jaké jsou.

/Ou noou! To je originál, co, to koukáš, Pydlíku pydlíkovatej! /

První podmínkou porozumění je právě nestavět se do oné “pravdivostní” perspektivy, vycházet z toho, co se nám již “nabízí”, a také najít “sebe” v tom, co je nám “nabízeno”. Druhou podmínkou porozumění je “klíč”, který nám je otevře. Heidegger se díval na vše skrze Bytí, skrze “jsoucnost jsoucího”. Trochu jsme si už přiblížili jeho “před - rozumění” a onen “začarovaný” hermeneutický kruh. Gadamer postoupil od “Bytí” a “jsoucen” k jejich “smyslu”. Existují však ještě další “hermeneutiky”. Můžeme se také na to, “co se nám nabízí” dívat skrze “strukturu”.

Už jsme si řekli, že takové porozumění skrze strukturu, tedy strukturalismus, je schopno mít vždy “poslední slovo”. Když už se nedá nic říci, nic poznat, ničemu rozumět, vždy se dá alespoň ukázat struktura toho, jak se to “nedá” či “nedaří”. Taková struktura leží vždy hlouběji než jevy, kterými jsme se dosud zabývali, a strukturalisté také zdůrazňovali, že se nezabývají kdejakou strukturou, která je na první pohled patrná, ale “hlubinnou” strukturou, kterou je nutno teprve odhalit, a která se nám ukáže jako něco zvláštním způsobem daného, co lze spojovat s různými “na povrchu” ležícími jevy.”

“Ale k čemu se tak dostaneme, co pak s tím?” přerušila jsem ho opět. “Správná otázka. Nejznámějším systémem znaků a významů je jazyk. Řekli jsme také už, že zakladatel moderní lingvistiky Saussure měl za to, že jednou vznikne obecná semiologie jako nauka o znakových systémech obecně, takže lingvistika, nauka o jazykových znakových systémech by se stala její součástí. Roland Barthes, který se semiologií intenzívně zabýval, se však dopracoval k obrácené představě. Všude, kde lze mluvit o znakových soustavách, nemůžeme jinak, než vyjít z toho, že je tu přítomen nějaký “jazyk”. Sice jiný, než kterým mluvíme, ale přesto “jazyk”, který má strukturu podobnou té, kterou má jazyk mluvený. Semiologie se tedy stává “speciální lingvistikou”. Tím se otevřel prostor pro různá zkoumání, protože už víme, co máme hledat. Hledáme “jazyk”, jakožto “hlubinnou” strukturu. Jazyk, skládající se například ze “syntagmatických” a “paradigmatických” řad. Syntagmatické řady jsou ty skladebné, a paradigmatické jsou zas tvořeny různými asociacemi, podobnostmi, příslušnostmi k nějakým třídám. “Máma má maso”, to je syntagmatická řada kombinací znaků slov, zvaná “věta”. “Máma, táta, já..” to jsou ve větě zaměnitelné jednotky, vytvářející paradigmatickou řadu. Kombinace a substituce. Z nich pak lze vybudovat nějakou “smysluplnou fikci”.

/Třeba Pydlíka! Hahaha!/

Jsou zdrojem obrazotvornosti a symbolického používání jazyka. Asociační substitucí můžeme odvodit “metaforu”, například: král-lev. Ze skladebných jednotek zase můžeme získat buď “metonymii”, například “koruna” namísto “království”, anebo “synekdochu”, když třeba jmenujeme část místo celku: “Ty jsi ale zmatená hlavička”.”

“No to tedy jsem. Zdá se, že jsme zase odbočili někam, kde se mi to vůbec nelíbí.” zaprotestovala jsem.

“Podle lingvisty Jacobsona existují protikladné druhy znakových (jazykových) vyjádření, kdy převládá buď metaforický řád, v němž se uplatňují asociace, substituce a paradigmata, nebo převládá spíš metonymický řád, založený na kombinacích a skladebných syntagmatech. Do prvního řádu patří třeba lyrika, romantismus, filmová poetika, surrealismus. Do druhého naopak epika, filmová montáž, žurnalistika a podobně. Těmto různým systémům vyjádření se říká “diskurzy”. Jsou to vlastně jakési “žánry”, v nichž se uskutečňují naše “řeči”, naše “promluvy”. “Diskurzy” však mají kromě této stránky, která vyrůstá z jazyka jako “systému”, ještě druhou, vyrůstající z řečové “praxe”, ale i z “praxe celkové”, tedy z činností a z myšlení daného oboru. Takže pak známe třeba “diskurz medicíny” a jiný, “diskurz léčitelství”. I u takovýchto “praktických” diskurzů platí, že to, co je od sebe odlišuje, je nějaký, byť většinou nepsaný, systém pravidel.

Abychom se ale vrátili k semiologii. Ta totiž tohle vše, co vzniklo v lingvistice, uplatňuje na celou kulturu nebo na její části. Tak například pohlédne-li semiolog na jídelníček, vidí paradigmata: brambory, rýži, těstoviny..., jídla sladká, slaná... jídla masitá, bezmasá...jídla vařená, dušená, syrová. A taky syntagmata: nabízené menu, nebo tu skladbu jídel kterou jsme si objednali. A takhle se dívat lze na jakýkoliv kulturní systém, například na módu, striptýz, lásku, zápas ve volném stylu, fotografii, nějakou firmu, třeba Microsoft a podobně. Tak to také dělal Barthes. A jak víme, skončilo to tím, že v roce 1967 vyhlásil “smrt autora”. A to nejen literárního, ale jakéhokoliv.”

/Pif paf pof ojojoj, uběgajet zajčik moj!/

“No jo, ale jak tomu rozumět? Pořád mi to nějak nedochází.” namítala jsem.

“Právě. Nejdřív ještě musím říci, že dívat se na nějakou oblast kultury jako na “jazykový” a tedy i “významový” systém, lze jen do té míry nebo natolik, nakolik jsou jednotlivé znaky tohoto systému obdařeny významy, které jsou skutečně kulturně sdíleny, kterým každý rozumí stejně. No a Barthes došel k tomu, že je to jen “zbožné přání”. Zjistil, že každý vždycky všemu rozumí z větší či menší míry “po svém”. Čtenáři literatury si pro sebe vytvářejí své vlastní interpretace, bez ohledu na to “co tím chtěl autor říci”. A stejně tak každý, kdo posuzuje módu, dělá to podle svých individuálních hodnotových kritérií. Jídelní lístek čte také každý podle toho, “na co má chuť”.

Pro Barthese jsou všechny kulturní jevy “texty”. A každý ty “texty” čte po svém. Snaží se je pochopit, ale “konečný smysl” stejně zůstává “hádankou”, kterou naše mysl luští a nikdy nevyluští beze zbytku. Pak je ale nesmyslné mluvit o “autorech” takových “textů”, protože to jsou nanejvýš “autoři” jakýchsi nerozluštitelných výtvorů, které tu stojí v jedné řadě s “výtvory” společenskými, technickými i přírodními. “Smrt subjektu” tu znamená “smrt autora jednoznačně smysluplného významového sdělení”.

Zatímco Lacan vlezl do hlavy “subjektu”, aby tam i jeho nevědomí “rozpustil” v již předem a jinak existujících strukturách významů, Barthes naopak zalézá do hlavy pozorovatele, konzumenta, čtenáře, aby tam zjistil, že se tam sice také “rozpouští” nějaké předem dané a jinak existující kulturně sdílené struktury významů, ale úplně jinak, než měl na mysli ubohý “subjekt” zdánlivého autora. Lacanovy paprsky v zrcadlové síni světa se různě odrážejí, lomí, spojují, rozdělují, přetvářejí, ale to, co nám “vleze do hlavy”, je jiná struktura paprsků, než jakou snad “chtěl vyslat autor”. Ač si sami můžeme myslet, že jsme něčeho “autoři”, jako “naslouchající” nejsme schopni slyšet autentické myšlení nějakého “subjektu”.

“No jo, ale co s tím?” zdálo se mi, že jsme zase uvázli.

“Když se takhle odpoutáme od “závaznosti” významů, o nichž jsme si mysleli, že jsou všeobecně sdíleny, když vidíme, že “úplně stejný význam” nepřipisujeme stejným věcem nikdy, i přes všechny definice a veškerá vědecká pojednání, která by je měla fixovat, no tak to už jsme zase v té naší POSTMODERNÍ SITUACI, kdy se vědomě osvobozujeme od touhy “porozumět beze zbytku” a pak vidíme, že je někdy možná lepší vytvářet vlastní “hru významů”, sami vytvářet jako umělci “svou realitu”, “hrát” si s ní, a tak lépe rozumět a “dotvářet” sami sebe.

Semiologie ukázala na vlastní meze rozumění a dovedla nás až k postmodernímu obratu k niterné kreativitě nových světů.”

“Jé to zní nádherně. Ale pak si přece nebudeme vůbec rozumět! A vůbec, to přece nemůže být pravda, co takové počítače a virtuální realita, tomu přece rozumí každý stejně, ne?”

“Máš pravdu, je to jenom jedna z nekonečně mnoha cest - skrze struktury vlastního nitra. V tom je právě ta krása, že k rozumění se můžeme dostat mnohými a mnohými cestami. A počítačová realita? To si necháme na jindy. Zatím přemýšlej o tomhle: Když hraješ nějakou hru na počítači, jde o “rozumění”? Asi ne. A když se snažíš “porozumět” tomu, jak je nějaký program pro takovou hru sestaven, co přesně při tom děláš? Co se odehrává ve tvé hlavičce? Skrze “co” se tomu snažíš porozumět? A jsi si opravdu jistá, že tomu “rozumíš” stejně jako “autor” toho programu? I v takovém případě, kdy se jedná o matematickou a logickou strukturu, vycházející z “pravdivostní” perspektivy, je perspektiva “rozumění” vždy přítomna. Vždy jsme nějak přinuceni “brát věci tak jak jsou”, “věřit” určitým autoritám, třeba ”vědecké” či “technické” a nejsme s to, vše do detailu stále znovu “prověřovat”, zda je to “pravda” nebo ne. Stačí nám, že to “funguje”. Stačí nám, že se snažíme “porozumět funkci”. Ale to je také jen jedna z cest, i když privilegovaná.”

Tak mám zase z hlavy úl. Pozdravujte včeličky.


Zpět na hlavní stránku