Interview s Jeho Svátostí Dr. B. Pydlíkem 12.část
Interview s Jeho Svátostí Dr. B. Pydlíkem - 12.část



Pydlík12 Ententýky, dva špalíky, čert vyletěl z elektriky. Bez klobouku bos, natloukl si nos. A já si ho asi taky brzo natluču, protože to naše pydlíkování nabírá na obrátkách. Tak tedy již po dvanácté slyšme, slyšme, Jeho POSTMODERNÍ Svátost Dr.B. Pydlík, možná také jen Brouk Pytlík je už zase tu. Drží nás, mačká, ždímá, až z nás všechna naše šťáva vykapává. A tu již vlévá do nás na oplátku tu svou kvintesenci, a my se v jeho božství šploucháme a čvachtáme, až jsme zmoklí jako slepice.

Pokusila jsem se navázat na předchozí rozhovor: “Minule jsme se zabývali první ze třech velkých smrtí, které údajně přinesla POSTMODERNA. Připomeňme, že jde o 1) smrt subjektu, 2) smrt dějin a 3) smrt metafyziky. POSTMODERNÍ SITUACE byla jako taková označena až v sedmdesátých letech, ale leccos se připravovalo dávno předtím. Mluvili jsme o Lacanových variacích na Freuda, pocházejících z třicátých let, kdy došlo poprvé k “rozpouštění já” ve struktuře světa, struktuře jazyka a struktuře našich činů. Nepřátelská struktura vedla k “obrnění” a “agresivitě” subjektu, což byly znaky typické pro nastupující fašismus. Další změny byly odstartovány po 2. světové válce, hrála tu roli atomová bomba svržená na Hirošimu, studená válka, válka v Koreji. Pak přicházejí šedesátá léta, a s nimi určité uvolnění. Po atentátu na Kennedyho však následuje válka ve Vietnamu. Generaci “beatniků” střídají “květinové děti”, hlásající lásku a mír. Berou se drogy, o kterých si mnozí myslí, že přinesou revoluci lidské “psýchy”. Psychedelické večírky však končívají i tragicky. Vietnam představuje hrůznou zkušenost...

Zároveň se nebývalým způsobem odkrývá pole působnosti pro volnou hru v umění. Pořádají se happeningy. Mimochodem, modernímu a postmodernu umění bychom se měli taky věnovat...”

“Příště.” přerušil mne rázně a oplatil mi stejnou mincí, neboť minule jsem takhle já přerušovala volný tok jeho rozbíhavého pydlíkování.

“Dobře. Takže, připravuje se “revoluce mladých” koncem šedesátých let. Nejviditelněji byla zaregistrována v r. 1968 v Paříži. U nás za “železnou oponou” jsme ovšem měli zcela jiné problémy, naše “Pražské jaro” převálcovaly tanky “přátelských” armád v čele s tehdejším Sovětským svazem. V Paříži však došlo - k čemu vlastně došlo?” došel mi dech, protože víc jsem si k tomu zatím nenastudovala.

“Revolta, pouliční boje, studentské diskuse, intelektuálské diskuse. V Evropě měla “radikální řešení” vždycky větší tradici, než v USA. Evropou to otřáslo a především intelektuální evropský svět vstupoval do 70 let s mnohými obavami a novými “postmoderními” perspektivami. USA, které jsou tradičně pragmaticky orientované, setřeli revoltu “květinových dětí” rozkvětem počítačové éry, která proměnila “máničky” v elegantní panáky s kravatami. Počítačové hry a velký byznys se spojily a na západním pobřeží USA vystřídaly psychadelické dýchánky laboratoře budoucnosti, které pak později přinesly Internet a “cyberpunk”. Ale o tom až ...”

“Někdy příště.” převzala jsem opět svou obvyklou roli. “Ale my jsme mluvili hlavně o té “smrti subjektu”, nedovedu si to pořádně představit. Pořád si myslím, že k žádné “smrti subjektu” nemůže dojít, že je to pěkná blbost.”

“Ani ne tak blbost, jako spíš metafora. Intelektuálské “ozvláštnění”, vyhrocení, dramatizace. O Lacanovi jsme si řekli, že “rozpustil” subjekt ve struktuře světa, jazyka a konání. To, co z něj zbylo, se “obrnilo” a bylo “agresivní”. Řekli jsme také, že Freud přenesl všechny těžkosti s “historií” a “historismem” do “nevědomí”, aby se mohl věnovat struktuře psychiky. Lacan šel dál. Jeho “agresivní obrněnec” ztrácí i to své “historicky” vzniklé, fylogenezí a ontogenezí utvářené “nevědomé já”. Podle Lacana totiž i nevědomí funguje podle znaků, metafor a symbolů. Sny a nevědomé motivy představují “rébus”, a rébus je znakem či symbolem něčeho, hádankou, která si žádá rozluštění. Jestliže má “řešení”, a Freud právě při svých psychoanalýzách taková řešení hledal, pak fungují tyto “hádanky”, tyto “rébusy” jako jakýsi “jazyk”. Nevědomí je podle Lacana strukturováno podobně jako jazyk. A nyní pointa: Problém je v tom, že nevědomí začíná existovat až po osvojení jazyka. Vnější struktura, struktura jazyka se tak “protlačuje” až do nevědomí, vytváří ho a strukturuje ho. Po té, co “rozpustila” “vědomý subjekt”, rozmetla i poslední baštu, kde by se mohl zbytek původního “já” ukrývat, a sice “nevědomí”.

Původní blažené “já” nejenže nelze nabýt zpět, ale ukazuje se spíše jako fikce. Identita “já” jako by pocházela z “omylu”, z falešného přesvědčení “já”, které se nám stále vnucuje, ale již jen jako “ideál”. Až do smrti. Podle Lacana jsme uvězněni v zrcadlové síni “signifikantů”, jakýchsi “značkovačů”. Co vnímáme, není skutečnost, ale odrazy v zrcadlech na stěnách této síně světa, které jsme tam sami “vyznačkovali” tím, že jsme se jimi snažili znovustvořit své původní ztracené blažené “já”, svůj původní Vesmír, jímž jsme snad kdysi byli.

Skutečnost však takovému “znovustvoření” klade odpor, vlastně ji jinak, než skrze tento odpor nepoznáme. Nepoznáme však ani své “původní já”, protože to, co se nám jako odraz v zrcadlové síni vrací, je “já” “vyznačkované”, patřící struktuře ”značek”. Zdá se, že existuje jen tato struktura značek, nic víc. Mizí “subjekty”, mizí i “skutečnost”, zůstává jen struktura značek, která se neustále odráží sem tam v zrcadlovém prostoru světa, naráží na sebe, přetváří se. To co by mohla být nějaká “skutečnost” nebo nějaký “subjekt”, to jsou jen hranice onoho zrcadlového prostoru. Nepoznáme je. Poznáváme a žijeme jen strukturu “uvnitř” této zrcadlové síně.”

“No jo, ale když nám takhle pěkně všechno zmizelo, tak co dál? Kdo teď jsem já? Stará struktura?” zasmála jsem se, v domnění, že se mi povedl dobrý vtip.

“Ano, jsme součástí té struktury “značek”. Ale pozor, jsme i “značkovači”. Můžeme ale značkovat jenom tak, jak nám to sama struktura značek dovolí. A ještě jeden háček to má. Značkovat může jenom ten, kdo “může”. Kdo na to “má”. A ten kdo “může” a na to “má”, to je ten, kdo k tomu má “kompetenci” a je pro ostatní “autoritou”. V rodině například otec.

Ale ta struktura se netýká jen rodiny, týká se celé společnosti, celé civilizace. A protože je to civilizace patriarchální, značkuje tu Muž, s velkým M, a velkým “značkovačem”. Podobně, jako si malý pejsek značkuje svůj svět svým malým značkovačem. Lacan proto mluví o patriarchálním falokratismu.

Dítě mužského pohlaví řeší svůj “oidipovský komplex”, svou touhu zničit otcovskou konkurenci. V tomto “utkání” se musí dítě chopit zbraní, které tu již jsou, kterými, jak se mu zdá, je na ně útočeno. Přebírá proto strukturu otcovského autoritativního řádu a začíná samo “značkovat”. Vždyť přece má svůj “značkovač”.

Dítě ženského pohlaví, které takový “značkovač” nemá, se marně o něco podobného pokouší. Nemá “značkovač”, má jen “prázdnou nádobu”, na jejímž dně se již jen “hromadí” zbytky a útržky falokratických struktur. Pokud by se pokusilo samo o “značkování”, neuspěje, není v této struktuře autoritou, může jen “papouškovat” po někom, kdo “již vyznačkoval”. Nemá ani svůj jazyk. Je uvězněno v prvotním stadiu “imaginárního” či “iluzivního”, aniž může plnohodnotně pokročit do řádů vyšších, “symbolického” či řádu “činu”. “Hlubina pravého ženství” proto zůstává jakoby “odříznuta”, skryta a nepoznána , nevstřebána strukturou falokratického světa.”

“To je ale odporné!” nevydržela jsem to.

“Ne tak docela. Feministky toho využili ve svůj prospěch. Z uvedené představy totiž vyplývá, že pokud by přece žena vyzdvihla z oné hlubiny své ženství a pokud by nalezla svůj vlastní “značkovač”, nezávislý na mužském, mohla by na něm založit svou autoritu, vytvořit svůj jazyk, překročit do řádu symbolů, a stvořit “svůj” svět. Pokud by se jí to podařilo nezávisle na falokracii, může získat svou novou, autentickou, ne již jen “odvozenou” identitu. Sice ne hned nějaké ztracené “já”, ale “ztracenou strukturu ženství, ženského já”.

A právě touto cestou hledání se původně feminismus vydal. Že nic nenašel, takže nakonec popřel všechny “značkovače”, označil i je za “produkt falokratismu”, tedy “mužský výmysl” a uvelebil se v pozici “bezpohlavní”, to je jiná věc. Je to sice strašně zajímavé, ale ...”

“Příště.” doplnila jsem ho, i když by mě to zrovna moc a moc zajímalo.

“No ano. A nejen feministky, každá dílčí, okrajová, potlačovaná kultura nachází podobným způsobem svou novou “dílčí subjektivitu”. Protože však stále podléhá mohutnému tlaku falodominance, a všichni jsme stále přesvědčováni, že “člověk je přece jen jeden”, “jazyk je jeden” a “svět činů je jeden”, nemůže si být nikdo jistý, zda nově nabytá “dílčí” subjektivita je “skutečná”, nebo jen “fiktivní”.

A pak samozřejmě vznikají s těmi všemi různými “subjektivitami” problémy. Je “ženská” především “ženská”, nebo nejdřív “Afričanka”, nebo “chudačka z předměstí”? Nebo “lesba”? Nemají “dobře živené západní ženy” blíž k “dobře živeným západním mužům”, než zrovna k “lesbické Afričance z předměstí”? Co je pak ten “ženský subjekt”? Nerozpadá se nám dál a dál podle národností, proveniencí, stupně chudoby, životního stylu atd?

“Brr! Příště!” Ale zajímavé by to bylo, že?!

“Máš pravdu, to už jsme totiž v POSTMODERNÍ SITUACI sedmdesátých let, kde tyhle “nové subjektivity” vznikají, jak houby po dešti. Ale abych se vrátil do tavícího kotle strukturalismu šedesátých let, nebyl to vůbec jen Lacan a tahle podivná podoba psychoanalýzy, kde se “smrt dosavadního subjektu” připravovala.

Zakladatel moderní lingvistiky Saussure a jeden z “otců” strukturalismu prohlásil, že lingvistika se mu jeví jen jako jedna ze speciálních disciplín, zabývajících se “znaky”, a měla by proto existovat nějaká obecná “znakologie”, neboli “semiologie”. Přenechal ji však příštím generacím. Ty však svého “tatíčka” neposlechly tak docela, neboť vznikaly spíš další “dílčí znakologie”, například etnologická apod. Přesto se v šedesátých letech “semiologie” jako obecná věda o znacích přece jen ustavila, jenomže Roland Barthes, jeden z hlavních postav této podoby strukturalismu přišel na to, že není “obecnější” než lingvistika, ale naopak, to co tu funguje “nejobecněji” jsou znaky vždy v podobě nějakého jazyka, takže obecnější se ukázala přece jen lingvistika. Stala se vzorem pro všechna “znakologická” bádání.

No a tenhle Barthes se zamýšlel nad různými psanými texty, a přišel na to, že žádný “rukopis” vlastně nemá žádného konkrétního “autora”, neboli “subjekt”, protože to jsou jen slova, věty, fráze, myšlenky, zkrátka struktury, které tu již dávno byly před “domnělým” autorem...

A pak tu byl ještě i Michel Foucault, se svou slavnou studií “Slova a věci” z roku 1966, ve které se zabýval rozdílnými strukturami vědění střídajícími se v dějinách lidské kultury, jimž říkal “epistémy”. A na samém konci tohoto pojednání nám zvěstoval, že “člověk” není ani nejstarším, ani nejtrvalejším problémem, ale poměrně nedávným “vynálezem” vědění. Teprve před půl druha stoletím se podle Foucaulta objevila jedna podoba člověka, to je ta, kterou teď známe jako “subjekt”, jedna podoba “já”, a je možné, že tahle podoba už brzy zmizí, a “člověk” se tak “vytratí, stejně jako tvář z písku na břehu moře”.

“Ach jak poetické a vznešené. Ale co bude?”

“Co by bylo? Místo “osvícenského člověka” přichází “postmodernista”. Lépe řečeno “mnozí nejrůznější postmoderní člověci”. Každý jsme jimi přeplněn.”

“Ale já jsem přece ...” chtěla jsem protestovat.

“Dítě? Žena? Adolescent? Studující? Dcera? Přispívající do časopisku? Čtenářka? Divačka TV? Bruslařka? Plavkyně? Bdící? Spící? ... Všechny tyhle “role” jsou obory různých činností a mají také své “diskurzy”, tedy jakési “žánry promluv” s “osobitými pravidly” a “slovníky”.”

“Ale vždyť jsem to přece pořád já!”

“Ano. Ale za jakou cenu? Za cenu usilovného výkonu rozumu, který se musí neustále vyrovnávat s tou rozdílností, s tou “pluralitou”. “Postmoderní subjekt” je velmi bohatě strukturován. Po “smrti moderního subjektu” vzniká jako jakýsi individuální “slepenec” mnoha “dílčích subjektů”, který drží pohromadě “transverzální rozum”, jak to nazývá teoretik postmodernismu W. Welsch, což je právě ten výkon, ta ”práce”, kterou s tím každý z nás má, aby se v tom vyznal, orientoval, aby uměl přecházet z jedné oblasti do jiné, z jednoho “diskurzu” do jiného, z jedné své “dílčí subjektivity” do jiné, a aby se z toho přitom nepomátl.”

“To snad tu ale bylo vždycky, ne?”

“Bylo, ale ne tak dramaticky. Bylo se o co opřít jako o nějakou tu “svatou pravdu”, o nějakou pevnou vnější autoritu, ať už to byl otec, církev, škola. Dnes je všechno jinak. Mnoho drobných autoritek, chaos a zmatek. Je těžké se v tom vyznat. Už není možné dogmaticky lpět jen na jediném. POSTMODERNÍ SITUACE nás nutí neustále tvrdě pracovat na tom, abychom zvládali tyhle náročné “transverzální” přechody od “jedněch pravd” k “jiným”, od “jedněch světů” k “jiným”.”

No to mě tedy naštval. Stála jsem tu jako zkoprnělá. A to jsem si myslela, že by to mohlo být pohodový ... a vůbec, dejte mi s tím pokoj. Naštvala jsem se. Pořád by nás jen do něčeho honili. To chce klídek. Já jdu spát a kašlu mu už na to. A co vy?


Zpět na hlavní stránku