Interview s Jeho Svátostí Dr. B. Pydlíkem 11.část
Interview s Jeho Svátostí Dr. B. Pydlíkem - 11.část



Pydlík11 Na neznámém místě nachází se neznámá nora s neznámým tvorem, hýbajícím se a přemísťujícím se samovolně z místa na místo. Svou žádostivost zadržuje tím, že vládne činy, slovy a odklady svých vrhání se na kořist, jež se tu občas mihne. Mihla jsem se i já kolem té nory a toho tvora. Nesežral mne, odložil si mne a opatlal mne slovy tolika rozličnými, že mi nezbylo než popatlat jimi papír a zbavit se alespoň částečně té tíhy, kterou označil za čistě lidský vynález, Logos. Jeho “Logos” je však “speciální”, neboť se jedná o Jeho POSTMODERNÍ Svátost, slovutného Dr. B. Pydlíka. Tu jej opět máme, pečeného, vařeného.

Nové postjubilejní pydlíkování začněme připomenutím, že v POSTMODERNÍ SITUACI nastala podle Lyotarda ztráta důvěry ve “velká vyprávění” o pokroku, dějinách, lidské emancipaci, atd. Feministická filosofka Seyla Benhabib jde ještě dál, když mluví o třech velkých smrtích postmoderny: 1) smrti subjektu, 2) smrti dějin a 3) smrti metafyziky. Minule jsme již nakousli tu první.

SMRT SUBJEKTU, to zní dost hororově, doufám, že na konci rozhovoru nezjistím, že už jsem na onom světě?” snažila jsem se navázat na předchozí hovor.

“Nic není vyloučeno. Ale nebude to tak hrozné. “Starý” subjekt zemřel, a mnohé “nové” se zas jak bájný Fénix zrodily z jeho popela. Třeba právě ten feministický, ne-mužský, bez pohlavní...”

“Ale o tom až někdy jindy, že...” přerušila jsem ho. Zarazil se.

“Jo. Tak jo. Dneska tedy “smrt subjektu”.”

“A popořadě.” naléhala jsem dál. Trošku ho to zmátlo. Trošku jsem mu tím přistřihla křidélka, Fénixovi.

“Jo. Tak jo. Začalo to ... Freudem!”

“Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde!” vyjelo mi z úst.

“To byl ovšem pan učitel Vodňanský, toho bych sem teď netahal, radši poslouchej, jak mně “dupou králíci”. Směle! Pojď si poslechnout. Sevřeně, v trojstupu, obcházejí chalupu ... No dobře. Takže. Nastává veliké vyprávění o tom, kterak jsme nechali proměnit v umrlce své vlastní “já”... Takže Freud.

V “duchovědách”, tedy vědách o člověku, kam patřila vedle psychologie především sociologie, panoval “historismus”. Vše se vykládalo jako proměnlivý tok různě se přeskupující historie, podřízené nějaké celkové, předem dané představě odkud a kam a jak se ubírá. Přitom se ty “duchovědy” pořád snažily vyrovnat přírodním vědám, kde platily “zákony”, a uplatňovaly se “přísně vědecké” metody, používala se hojně logika a matematika, vše se dalo změřit, zvážit, ověřit experimentem atd. Přírodní vědy popisovaly přírodu jako veliký systém, který se v podstatě zásadně neproměňuje. Fyzikální zákony jsou stále tytéž. Dokonce celá evoluce se dala popsat abstraktně jako výsledek “funkce” zákona “přirozeného výběru”. Skutečná historie, včetně historie vědění a věd byla z “přísných” věd vyobcována do “duchověd”, a přírodní vědy se tak mohly “rozvalovat do šířky”, věnovat svým experimentům, měřením, vážením, kvantifikacím, zákonům. I když takové povídání o tom, jak se vyvíjely vědecké metody...”

“Příště.” nasadila jsem nekompromisní tón.

“Ale co ti chudáčkové “duchovědci”? Taky by se rádi “exaktně” rozvalovali.” otázala jsem se soucitně.

“Kde to šlo, historismu se zbavovali, ale on jim tam lezl zas zadními vrátky. Když sociologie začala popisovat společenské vztahy v určitém “řezu”, bez ohledu na historii, vznikl problém, jak takové “řezy” poskládat. Nejsvízelnější to bylo v psychologii, kde se pořád pletla ontogeneze a fylogeneze, a pomalu nešlo nic pojednat v onom “synchronním řezu”, kde by platily stálé zákony a nedocházelo by k neustálým proměnám celé struktury psychiky. Byl to Freud, kdo to vyřešil zcela originálně a jednoduše. Vzal celou “psychickou historii” a nacpal ji každému z nás do našeho “nevědomí”. Tím si uvolnil ruce k tomu, aby mohl lépe popsat strukturu psychiky v onom “synchronním”, což znamená “v čase neproměnném” řezu. Podobně postupoval třeba Durkheim v sociologii, také se začal věnovat “struktuře” sociálních faktů, která podle něj existuje “objektivně” a jednání každého člověka je jí předurčováno.

Třetí velkou postavou tohoto “strukturalistického” obratu byl lingvista Ferdinand de Saussure, který ve svých přednáškách, později zrekonstruovaných jeho žáky pod názvem Kurs obecné lingvistiky rozlišil na jedné straně “řeč” jako v čase probíhající a také se proměňující konkrétní tlachání, a na druhé straně “jazyk”, jako od času abstrahovatelný systém či strukturu pravidel, zákonitostí. První rovinu, v níž dochází k “historickým” změnám nazval “diachronní”, druhou, rovinu “řezu”, nazval “synchronní”. Sem bylo možné umístit všechny možné, pro danou chvíli “neměnné” zákonitosti fungování jazyka. Jazyk sám přitom popsal jako strukturu, která je do jisté míry “arbitrární”, tzn. že např. není ničím “vyšším” dáno, proč něco označujeme zrovna jako “strom”. Víme, že tu věc lze označovat i jinak, např. “tree” nebo “Baum”. Není v tom žádná “univerzální zákonitost”, je to spíš výsledek dlouhého kulturního vývoje. Na druhé straně význam každého slova, jeho obsah a rozsah, to co označuje, je závislé na diferenci od významů jiných podobných slov. Když nějakému slovu zcela nerozumíme, jeho význam si upřesňujeme tím, že ho srovnáváme s jinými slovy a zjišťujeme, zda se jejich významy překrývají, vylučují, nebo zda a za jakých podmínek lze ta slova vzájemně nahradit. Hledáme onu hranici, kde končí význam jednoho a začíná význam druhého, například co je ještě “zelené”, a co už “modré”. Přitom současně srovnáváme svou “vnitřní” myšlenou či vizualizovanou představu “spektra” či “škály” včetně oněch “rozhraní”, kdy jedno končí a jiné nastává, se škálou slov, kterou máme k dispozici, respektive s jejich diferenčně zjišťovanými významy. V tomto “prolnutí” oněch dvou “spekter” či “škál”, myšlené a slovní, dochází k “identifikaci” slov a jejich významů s tím, co skutečně “vnitřně máme na mysli”. Vše se vymezuje “diferenčně”, a tohle slovo si musíme zapamatovat, neboť je na něm založena “dekonstrukce”, která...”

“Ale o tom až někdy příště.” uzemnila jsem opět jeho božský rozlet.

“Jo. Takže Freud. Freud, Durkheim a Saussure stojí u počátku toho, co se pak označovalo jako “strukturalismus”. Každý nezávisle na ostatních, protože v různých disciplínách, se snažili oprostit od “historie” a “historismu”, a zaměřit se na “strukturu řezu”, v čase neproměnnou.

První náznaky “smrti subjektu” přišly v třicátých letech od freudovce J. Lacana, který začal “po svém” Freuda vykládat a rozvíjet, a tuto svou “metodu” používat na svých pacientech. Když zašel příliš daleko proti obvyklým způsobům, např. v tom, že s některými pacienty trávil hodiny, ale jiné vypoklonkoval za pár minut, nebo s některými jen “mlčel”, vyobcovali ho z oficiální psychoanalytické společnosti, takže si později musel založit svou novou.

V třicátých letech zformuloval Lacan první podobu svého slavného “zrcadlení”.

Človíček si před porodem lebedí v matčině lůně, nic mu nechybí, je sám sobě celým Vesmírem. Pak ale přijde šok, a začnou těžkosti. Řve, a je to výraz nejhlubšího existenciálního protestu, protože jeho svět se mu rozpadá. Všechno bylo tak O.K., a najednou je úplně neschopný. Vymklo se mu to z rukou! Pořád naráží na něco jiného, nového, co se mu příčí, co není “po jeho”. Když se trochu zklidní, pak jen proto, že se mu daří, jak si představuje, obnovit znovu své univerzální impérium blaha. Dělá to například tak, že vyskytne-li se něco nelibého, zařve, a už dostane cucák do hubinky a vše je zase žůžo. Jenomže někdy zařve,... a nic! Co to má znamenat? Brzy se začnou množit takové odmítavé reakce. Aby znovu získal svůj “ztracený ráj” nebo aspoň něco, co by se mu podobalo, je nucen proměňovat čas od času strukturu toho svého světa. Jeho bezproblémový “vesmír”, strukturovaný posloupností: nelibý zásah - křik - libý cucák , se promění ve “vesmír” se strukturou: nelibý zásah - křik, máchání rukama, psotník a bůhvíco ještě - možná někdy cucák, možná ne. Je zmaten, je frustrován, je na dně. Vytváří se trvalý konflikt této nové struktury s původní bezproblémovou strukturou “univerzálního blaženého já”. Původní “já” se začíná ztrácet, přestože se človíček tolik snaží vše začleňovat do struktury svého “já” tak, aby se co nejvíce přiblížil té původní, božské. Každý pokus navázat styk s někým jiným je pokusem o znovuvytvoření původní jednoty. Ústí do “iluzorní” či “imaginární” jednoty. Ta je však dále neustále narušována, on si stále znovu “pálí prsty na plotně”, a stále znovu se tu objevuje někdo “druhý”, kdo mu dá “přes pusinku”. Nejdříve se snaží ničit všechno, co mu narušuje jeho “imaginární” jednotu. Ničí-li však “toho druhého”, ničí i sám sebe, neboť v této chvíli “ten druhý” je stále ještě zrcadlením jeho vlastního “já”. V onom “imaginárním zrcadle” je “ten druhý” obraz mého “já”. Konflikt s ním je opět konflikt s vlastním “já”, a to vede k dalšímu zmatku, dokud človíček nezačne používat nějakého nového prostředku, něčeho dalšího, co mu umožní zachránit původní svět už ne jako “iluzi”, ale jako novou “skutečnost”. Zatím ovšem jen “jazykovou”, protože tímto nástrojem je právě “jazyk”.

Uspokojování žádostivostí a pudů se přenese do jazykové podoby prosby, žádosti, příkazu, rozhodnutí. Brzy zjistí, že i “jazyk” je málo, že je příliš “děravý”, že neumožňuje vše tak, jak si človíček přeje. Zase už se musí přizpůsobovat - struktuře jazyka. Slovům, která si sám vymýšlí, občas nikdo nerozumí. Nejsou tím pravým nástrojem “vlády” nad “svým světem”. Struktura jazyka, která je mu vnucována tak, aby po jeho slovech vůbec následovala nějaká reakce, mu neumožňuje rekonstruovat svůj původní “ráj”. Traumata pokračují.

To, že své žádostivosti přenáší do jazykového vyjádření, přináší jen částečné uspokojení. Vzniká tak sice určitá “kultura jazykového světa”, ale zároveň i “díra v bytí”, protože jazyková struktura, kterou se musí vyjadřovat, neobsáhne celé bohatství jeho žádostivostí.

Ve třetím Lacanově stadiu začíná človíček konat. Ale i tady je to podobné. I lidské konání podléhá struktuře, podobné struktuře jazyka, kde něco ovlivnit sice lze, ale změnit, předělat, vyrobit nějakou věc lze jen jako součást struktury jiných věcí, vztahů, významů, činností, která “je již tady”, a klade odpor. Hluboce se problematizuje to, co človíček měl dosud za své vlastní “já”, neboť toto vlastní “já”, tento původní celistvý blažený Vesmír človíček ani svým konáním není schopen beze zbytku zrekonstruovat, znovunastolit. Tu je již krůček k tomu, aby uvěřil, že “já” vlastně neexistuje, není, nikdy nebylo, je to jen trýznící představa neuskutečnitelné jednoty a blaženosti, navždy ztracená. “Smrt subjektu” je tak na pořadu dne, stejně jako “struktury”, které ji přivodily. Představa “já” je podkopána, človíček se může sice vzchopit k “subverzi”, tedy k chování, které jde “proti strukturám”, tu však zasáhne “moc struktur” s takovou “razancí”, že to může být stokrát horší, než ten spálený prst na plotně.

Človíček se ale také může bezhlavě ztotožnit s nějakou strukturou, která se zdá být “revoluční”, slibuje, že se vše změní, a “ztracený ráj” bude nastolen. Žádá si od človíčka fanatickou víru, slepou poslušnost a “činy”, při nichž někdy “teče krev”. Americký profesor dějin umění Hal Foster dává “historicky” první strukturalistické objevy do souvislosti s velkým fenoménem evropských dějin, s fašismem. Ano, Lacanův “obrněný a agresivní subjekt”, obrněný před strukturami, jež na něj útočí a jimž se nechce podvolit, a agresivní v zoufalé snaze nastolit “svůj ztracený ráj”, to je prý obraz subjektu ve struktuře fašistické ideologie.”

V této souvislosti je jistě paradoxní, že ve stejné době, kdy Lacan poprvé formuluje své představy, tedy v třicátých letech, etnolog Lévi- Strauss bloudí po brazilských pralesech a odkrývá “mytologický” klam o “divošské mysli”. Zjišťuje, že mysl “divocha” není “primitivní”, ale má tutéž “strukturu”, jako každá jiná.

“Ale podívejme se, kam jsme se to až dostali. Já myslela, že když se bavíme o POSTMODERNÍ SITUACI, bavíme se zhruba o období od sedmdesátých let po dnešek.” podivila jsem se.

”Ano, ale chceme-li pochopit ty úžasné proměny, musíme se vrátit. Fašismus byl jak víme “poražen”, ale byla s ním zničena i jeho “duše”? Nedříme v nás stále něco z tohoto nebezpečí? Ta otázka znovu vyvstala v bouřlivých šedesátých letech, která přinesla nebývalý rozvoj strukturalismu.”

“Takže příště ... “

“Fašismus končí ve své moci atomovou bombou svrženou na Hirošimu. Vítězná velmoc, USA, sice vzkvétala, ale zároveň svět prožíval trauma z ohrožení novou nukleární mocí. Začala “studená” válka, nastoupila generace “zbitých” a frustrovaných beatniků, a do šedesátých let svět vstupoval s hlavou plnou otazníků, hrozeb, frustrací. Po válce v Koreji a po “Výboru pro neamerickou činnost”, slídícím po “zakuklených komunistech”, přišel atentát na Kennedyho a Vietnam, po beatnicích “květinové děti”. Touha po míru, po nové harmonii, po vyvázání se z dosavadních hrůzu vyvolávajících “struktur”, touha po novém zklidnění, se vtělovala do ideje nastupujícího Nového věku, New Age, který je ve znamení Vodnáře. Věk “ryb” spojovaný s érou křesťanství, a vrcholící “moderní dobou” se zdál být vyčerpaný, neboť přinesl již tolik těžko řešitelných rozporů, a tolik zla, že “jeho struktury” byly vnímány jako struktury zhoubné. Ovšem, vysněný Nový věk zatím nenastal, “prozatím” nastala jen ona POSTMODERNÍ SITUACE proměny.”

“Příště.” vpadla jsem mu nekompromisně do jeho vznešeného rozletu. Povzdychl si. I já jsem si povzdychla.

Vyšla jsem z nory a zahleděla jsem se do zapadajícího slunce. Je snad i tahle krása jen nějaká struktura? Pište!


Zpět na hlavní stránku