Interview s Jeho Svátostí Dr. B. Pydlíkem 10.část
Interview s Jeho Svátostí Dr. B. Pydlíkem - 10.část



Pydlík10 Jubilejní desáté bachoření s Jeho Postmoderní Svátostí může začít. Snad cosi končí, snad cosi začíná. Jistě se už všichni budeme těšit na to další, POSTJUBILEJNÍ, protože teprve to bude to pravé, autentické, totální nanebevzetí nás pozemských červů do ráje absolutní plurality, diference, kontingence, inkontinence, impertinence ..ale co to kedskám... dnešní bachoření bude superbombabachoření, vrhněme se tedy již do požehnaných struktur výpotků slovutanánského zřece i žrouta idejí, slov, knihoven i myslí, karnivora i herbivora našich podvěsků mozkových a přiléhajících zatravněných plání divokých, Dr.B.Pydlíka, divokou kartu Sovy (která tolik houkala a hú a hú a húúú). Pozn: Pozor na ten skrytý symbol. Ovšem s nemocnicí na kraji města to tentokrát nespojujte, natož s “krávou nebeskou”, fuj. Na mysli máme “mo(u)dro”, a proto: Udit se, udit se, udit se!

To byla bomba, minule. To byla pecka mezi oči. To jsme se probabrali až .. nechci říci kam. “Něco jednoduššího by nebylo? Něco, co opravdu můžeme, každý z nás, co můžu já.” škemrala jsem.

“Kdo já?” zeptal se. No to to zase pěkně začíná.

“No já, co tu teď sedím a hledím.”

“Kdo já?” opakoval otázku.

“To chcete jméno, narození, kam chodím do školy a do třídy?”

“Já nevím. Jméno, narození, škola, třída... To je to “já”?” zeptal se. A to už jsem tušila, že budeme zase pěkně “postmoderně” zabředávat.

“Samozřejmě, že to není to “já”, co jsem “já”. Ale když se někdo takhle zeptá..”

“Tak se o “já” mluví jako o “něčem”, o “tom”, o předmětu. Řekla jsi také: “co” jsem já. A ze “subjektu” tu máme “objekt”. Nějakou “věc”. Hýbající se. Přemísťující se z místa na místo. S “vnitřním pohonem” a “vnitřním vytápěním”. Něco jako zvíře. Aristoteles by dodal: se zadrženou žádostivostí. Chce se na mě vrhnout a rozsápat mě, ale neudělá to. Odloží to, udělá místo toho něco jiného, co ho taky potěší, a třeba se mezitím uklidní, a nebo to prostě promění v nějakou tu nadávku, brblání, žvanění, zkrátka v LOGOS. Takže člověk je oduševnělá, to znamená sama ze sebe se hýbající, žádostivost zadržující a ve své dílo a Logos onu žádostivost proměňující - věc. Já? Co? To.”

“Snad “kdo”, a ne “co”, snad “já” nebo “ty” nebo “on”, anebo “to”?”

“Proč? Co to znamená? Já přece nic nevím o nějakém tvém “”, o nějakém tvém “subjektu”. Já si přece něco takového můžu myslet jen o sobě. A co když ani to ne. Třeba žádný “subjekt” neexistuje. Ani žádné “já”. Třeba je to všechno “to jedno”. ”To”.”

“Jak to?” zaprotestovala jsem. Zdálo se mi to nějaké až moc uhozené.

“Takto! Jenom nevím, jestli to tu teď mám vysvětlovat, je to na dlouhé povídání. S tímhle nápadem přišli “strukturalisté” už v šedesátých letech, a některé úvahy vznikly dokonce už v letech třicátých. V POSTMODERNÍ SITUACI sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých let pak tahle myšlenka nabyla zvláštního významu, protože se k ní často uchylují různá nově vznikající hnutí, aby ospravedlnila svou jedinečnost, identitu a legitimitu svých zvláštních “diskurzů”, jako například feministky, homosexuálové, ale i cyberpunkeři nebo transpersonalisté. Ti všichni jsou pod vlivem soudobých podob strukturalismu, lépe řečeno “poststrukturalismu”. A nejen to. Poststrukturalismus se přehnal přes filosofii, umění, dějiny a teorii umění, historiografii, literární kritiku a estetiku, přes výklad práva, politologii, a přes mnoho dalších oblastí, až třeba k postmoderní či diskurzivní terapii a kreativní tvorbě vlastního životního stylu.”

“Proboha, co to zas všechno je! “Diskurzy”, “strukturalisti”, “poststrukturalismus”, už chybí jen...”

“Dekonstrukce, diference, simulákrum, “Dekonstrukce, diference, simulákrum, hyperprostory...”

“Tak už dost. Jestli vůbec máme s něčím takovým začít, tak hezky zlehýnka, pomaloučku, po kousíčkách.”

“Jde to vůbec?”

“Já vím? Váš problém.”

“Kdepak. Náš problém, pokud vůbec máme začít.” A povzdechl si:” Ach jo, ta nedodělaná holka...”

“Prosím? Já jsem z Vás naopak už totálně “dodělaná”.”

“Dodělaná nedodělaná.”

“Už si zase jen tak hrajete.”

“No ano, “hra”, to je ...”

“Jen radši už nic neříkejte. “Hru” jako téma jste už sliboval...”

“To víš, když není shůry dáno...”

“Komu není “shůry dáno”?”

“No tvému “já” asi ne, to neexistuje. Ale té struktuře našeho rozhovoru. Stále se to stáčí někam jinam. Kromě toho tady máme jubilejní desáté pokračování, takže začínat nový blok témat se co,... se nehodí!”

“A jaktože mé “já” neexistuje. Já si zas můžu myslet, že naopak to Vaše “já” neexistuje.”

“No vidíš, v tom se neshodneme, ale shodneme se v tom, že tu spolu vedeme jakýsi podivný hovor, který je posléze dokonce zaznamenán, vytištěn a může být znovu kdykoliv čten. Tahle “struktura” hovoru, záznamu, tisku, reprodukce, na té se určitě shodneme, tu vidíme oba, ta tu existuje, a žádná “já” v ní nejsou. Promlouvá tu vždycky buď “ten” či “onen”, vlastně “ona”. Žádný “subjekt”. Všichni “subjekti” jsou mimo strukturu, pokud myslím sebe, pokud myslím “já”, které promlouvá, píše, tiskne, čte... nebo naopak jsou ve struktuře, ale už ne jako “já”, ale jako “ten Pydlík” a “ta nedodělaná dodělaná”, která tu a tam sice říká “já”, ale to není “já”, to je jen slovo, jméno, zájmeno. Jsou tu jen “postavy”, u nichž pozorujeme, že jde pravděpodobně o “věci ze sebe se hýbající, žádostivosti skrze Logos - tedy skrze toto své žvanění zadržující...”.”

“Ach jo. Tak toho radši necháme. Necháme to na jindy.”

“To jsme to vzali šupem.”

“To ani snad nebudeme tisknout. Proč jsem sem vůbec chodila. “Kdybych to byla věděla, tak bych sem nebyla byla chodila...” Proč tady takhle žvaníme? Jen aby řeč nestála?”

“Zaplňujeme čas, místo, svět, zaplňujeme své životy všelijakými “strukturami”. Jsme jejich částmi, hrajeme v nich své “hry”. Máme jisté možnosti, které z těchto “struktur” vyplývají, ale nejsme všemocní. Často jsme jim vydáni víc, než si myslíme, než jsme ochotni sami sobě přiznat. Rimbaud opakoval po Baudelairovi: Já je někdo jiný. Když jste na to narazili na literatuře, možná vám říkali, že jde o “básnickou licenci”. I tenhle odkaz na nějaké heslo, jako je “básnická licence” patří do jisté “struktury” podání, vysvětlení. Je to ovšem “vysvětlení”, které toho moc nevysvětluje, protože tu chybí prožitek oné “vnitřní, hluboké” struktury, kterou měl Rimbaud asi na mysli.

Nebo se naznačuje, že to byl “prokletý básník”, který vedl “zhýralý život”, až umřel zapomenut kdesi v Africe na kdovíjakou podezřelou nemoc. Zkrátka byl to “divoch” a “podivín”, a tak není divu, že pronášel “podivné” průpovídky. Musíme se stát taky takovými “úchylouši”, abychom to pochopili?

Ne. Prozatím nám to není ani dáno. Je nám dáno naopak něco zcela jiného. Je nám předkládána určitá struktura vysvětlení, kterou musíme přijmout za svou, stejně jako jsme přijali samu strukturu toho, že a jak chodíme do školy, co a jak při tom ve škole, ale i mimo ni děláme, co a jak se učíme, jsme zkoušeni, dostáváme známky, postupujeme někam dál...

Být “divochem” či “úchylákem” a prožít na vlastní kůži: “Já je někdo jiný” nám zatím většinou není dáno, i když si myslíme, že to není vyloučeno. Ale znamenalo by to změnit dost podstatně svůj život, změnit “životní formy” a s tím i “řečové hry”, které jsou jejich součástí, jak by řekl Wittgenstein, nebo přejít k jinému “diskurzu”, svázanému s jiným “oborem” činnosti, myšlení, konání, způsobu života, jak by řekli možná “postmodernisté”.

Pak bychom ovšem byli vtaženi do jiné “hry”, promlouvali bychom uvnitř jiného “diskurzu”, ocitli bychom se uvnitř jiných “struktur”. Zatím jsme však tady, “nedodělávky” ve školní lavici, čtoucí “ujeté” “interview”. A když v něm Pydlík ocituje Rimbauda, že “já je někdo jiný”, nezbývá nám nic jiného, než hezky pokorně číst dál, co nám k tomu to “jméno věci, ze sebe se hýbající...atd.” ještě naservíruje. A buď to s námi zarezonuje, nebo nezarezonuje. Nic víc.

A Pydlík teď říká: Komu není shůry dáno, v apatice nekoupí. A “dodělaná” “nedodělávka” se může urazit, protože by si nejradši koupila Nirvánu v Apatice, v kelímku z umělé hmoty, za 120 Kč. Je to nějak moc, zaváděcí cena ovšem za stovku, no nekupte to! Koupíš to, namažeš se, všechny problémy, útrapy a strasti zmizí... ach to blaho! Již vyváníme ze všech pozemských “struktur” bohyně Máji úplně, úplně pryč, spájíme se s Absolutním božstvím, naše malá dušička átman poznává, že je nejvyšším brahma... struktury mizí... a je tu Prázdnota, prázdná i plná, jalová i těhotná, strukturující se i nestrukturující se, postmoderní i nepostmoderní...”

Tentokrát jsem si řekla, že mu jen tak nenaletím, a že budu trvat na tom, aby , byť “jen” v tom svém “diskurzu”, ale přesto, aby objasnil, jak to s tím “já je někdo jiný” podle něj je. A tak jsem znovu na něj zaútočila, když už si moula myslel, že se dost napředváděl, a že si půjde dát “dvacet”.

“Já,” pravil po notné chvíli přiboudle se na mne tlema, ”o kterém máte tu svou představu, je někdo jiný než ta vaše představa. Já, který se tu předvádím, tak jak se předvádím, objevuji se vám, mluvím, chovám se a dělám to co dělám, to nejsem přece ještě já. Já je někdo jiný, někdo za všemi těmi slovy, projevy, činy, za těmi vašimi obrazy. Někdo jiný, koho nemůžete poznat, protože ho vnímáte jen skrze obrazy, slova a činy. A pak skrze vaše myšlenky, názory, hodnocení. Stávám se pro vás “pojmem”, který se vám vybaví když uslyšíte mé jméno, mou řeč, uvidíte můj obraz a spatříte mé činy.

Ale to přece pořád nejsem já. To, na co reagujete jako na mé “já”, jsou jen různé struktury událostí, slov, řečí, myšlenek, činů, diskurzů. Jsou to již dávno přede mnou existující struktury různých významů, skrze které mne vidíte, určujete, interpretujete. “Vymýšlíte” si mne tak z toho, co tu už dávno je. Obrazy, pojmy, významy... samé struktury. A když si mě “vymyslíte”, tak mě pak zkritizujete, vyzdvihnete nebo očerníte, prosím, poslužte si, struktury oceňování a očerňování jsou vám k dispozici.

Žádné jiné moje “já”, aniž by pro vás bylo dáno nějakými strukturami, aniž by bylo samo strukturou nějakých vztahů významností, pro vás nikdy nebude. Můžete jen tušit... ale tušit v předem dané struktuře tušení. Mé “já”, o kterém si já myslím, že je mé “já”, nemůžete poznat, pozorovat, pojmenovat. Vím s jistotou, že ho přes struktury řeči, pojmů významů, nikdy celé “neprotlačím”. Pro vás nemůže existovat. Věda, a s ní i analytická filosofie se neustále ptají, zda ten či onen obraz, slovo, myšlenka je “pravda”. Zda se dá dokázat, ověřit, zda se vůbec principiálně dá ověřit, “verifikovat” či “falzifikovat”. Nedá-li se, nepatří do světa vědy, má se o tom mlčet.

Moje “já”, tak jak já ho zakouším, nepatří do světa vaší vědy, a proto vás prosím, mlčte. Vaše věda sice mluví o mém “já”, mluví o “subjektu”, mluví o osobě či fikci slovutného Dr. B. Pydlíka. Ale jen já sám vím, že ten váš Pydlík, nejsem já. A stejně tak vy, každý z vás moc dobře ví, že není oním, ke komu se ostatní obracejí jako k jeho “já”, že jsou to jen slova, obrazy, významy, struktury. Velmi, velmi složité. A přece: Já je někdo jiný. Teď už to víme, každý z nás.

Je tu jistá vnitřní řeč, vnitřní život nás samých, naše nitro, naše vědomí a podvědomí a ještě něco za tím, protože to všechno jsou přece jen slova ... A to něco si žádá porozumění. Baží po něm. Po porozumění sobě, tobě, jemu, světu, ve kterém žije. Jenže k porozumění jednomu je třeba porozumět jinému, k porozumění části je nutné porozumět celku, a naopak, a naopak, a motáme se v tom bludném hermeneutickém kruhu, z něhož vede jediná cesta: vpřed, pryč, jinam, úskokem, činem, pěstí.

A stále cosi zůstává nevyjeveno. “Jsou věci mezi nebem a zemí” naučili se říkat Shakespeare, Švejk, mystikové, i “pani správcová”. To něco je něčí “já”. Moje “já”. Hermeneutika se motá v bludném kruhu, analytika odsekne to, o čem “je třeba mlčet”, a zůstávají struktury, kde jak jsme už řekli, “já” je mimo ně, a zároveň je “v nich” a “jimi”. Struktura má vždy poslední slovo. A to je ten největší postřeh strukturalistů, pod jejichž pohledem sice “já” mizí (ale ono mizí i pod pohledem ostatních, jenom to nevědí), ale když už nikdo není nic schopen říci, strukturalista nám odhalí strukturu tohoto “už dál nelze”. Jeden pevný bod v zmatku relativity. Pohled strukturalisty je také hermeneutika, ale jiná než ta klasická, než hermeneutika porozumění významům obecně, strukturalismus je porozumění skrze strukturu. “Já” je rozuměno jako struktuře světa, ale zároveň “já” jsem to kdo rozumí onomu “já” skrze strukturu. Bez paradoxů se nikdy neobejdeme. Ale jsme schopni popsat jeho strukturu... Ale co? Dej si pauzu. Pak se zapni, nalaď se, a vystartuj!”

“To je snad Leary? Psychedelický drogový král, který si nechal uříznout hlavu v “přímém přenosu” a uložit ji k ledu, doslova!, do doby než se jeho úžasné nápady budou moci digitalizovat a on se probudí k životu v podobě počítačového softwaru. Aspoň si to tak představoval... Prorok postmoderního cyberpunku, virtuální reality a nové transgalaktické evoluce...” vychrlila jsem ze sebe.

“Chytrá holčička.” pochválil mne, a já jsem cítila, že se mnou konečně pomaličku rozlévá meďovoučké superblaho, neboť jsme se z oněch “kalných vod” náhle vynořili .... na obrazovce mého PC. É-štěě!, chtělo se mi zakřičet, ale to už se to myslím nějak zasek...................................................................................

Pydlík s vámi, a zlé pryč. Byli jsme a budem. Hoj ty Štědrý večere. Ku ku!


Zpět na hlavní stránku