Interview s Jeho Svátostí Dr. B. Pydlíkem 1.část
Interview s Jeho Svátostí Dr. B. Pydlíkem - 1.část

Pydlík1 Navštívila jsem slovutného kmeta, velkého mystifikátora,ctihodného mudrce, proslaveného gurua, potomka božského Gilgameše, nonsensuálního parataoistu, patafysického ironika, protopoetického neopostsynergika a nonprincipiálního dekompostátora, muže mnoha jmen a tváří, Jeho Svátost pana doktora vševěda, B. Pydlíka, alias Mr. Testeho, nazývaného též Čcho-li , či Martjan Withmeadows a mnoha dalšími jmény. Našla jsem ho v jeho před světem dobře ukryté noře, abych s ním vedla rozhovor, jenž by byl duchovním přínosem pro náš časopis, a který by dokázal vlít alespoň kousek svého svatého duchovna do našich prahnoucích, leč často okoralých srdcí. Alespoň trošku, trošičku.?

Nejdříve se zdráhal, nebyl mu zcela jasný smysl takového počínání. Stále se tázal, zda to myslím vážně a stále jen opakoval: Co by na to řekl Vaněk. Nebylo mi jasné, kdo je pan Vaněk, leč odpověděl: “ Někdy nezbývá, než s klasikem Vančurou říci - s Vaňkem se raď !” Ne, tomu jsem opravdu nerozuměla. Kdo z vás mi může odpovědět,co to znamená?

Ale nyní již slíbený rozhovor. Už už jsem chtěla položit první otázku, leč předběhl mne.

“Co nejradši posloucháš?” vybafl na mne. Nejdřív jsem se zarazila. Mudrci však mívají všelijaké rozmary a vrtochy, rozhodla jsem se tedy, že mu odpovím, jak nejlépe budu umět a zároveň jsem očekávala, že i on ze sebe pak vyzvrátí své nejupřímnější vnitro.

“Co poslouchám? Tak třeba Kiss.”

“Aha, klasika 60.-90. let. Jenže co je to ta klasika?”

“ Klasika? no prostě klasika. Jako že to nejlepší, co tu bylo. To co je pořád dobrý.”

“Pořád dobrý. Věčně?”

“Nikdy se to úplně neoposlouchá. Stále se k tomu můžeš vrátit.”

“Věčné. Čím to je?”

“ Možná, že existují hodnoty, které jsou absolutní. Platí jednou provždy. Nemyslíte?

“Co třeba?”

“Pravda.Krása. Láska! Spravedlnost! Kdyby to tak nebylo, nedalo by se už ničemu věřit. Nebyla by žádná budoucnost.Nedalo by se nic plánovat, žádné meze, nic čeho bychom mohli dosáhnout.”

“Dá se to nějak poznat, ta tvoje pravda, krása, spravedlnost?”

S hrůzou jsem si uvědomila, kdo komu klade otázky. Chtěla jsem přece znát to jeho moudro, a ne aby mě tady zpovídal on.

“ A co vy myslíte?” zeptala jsem se tedy.

Povzdychl si.

“Lidé o to nepřestali usilovat. Změřili krásu, zvážili krásu, vypočítali “zlatý řez”. Kdo se ho drží, dělá “pěkné” obrázky. Nebo spravedlnost. Už od dob Chamurabbiho v dávné Mezopotámii vypilovávají Zákon. Vymýšlejí spoustu nových a nových paragrafů v domění, že práva bude dosaženo. Také pravda má svá kritéria, samozřejmě vědecká a proto svatá. Řídit se jimi znamená používat Rozum tím správným způsobem. Je to tak racionální.”

“ A co láska?” připomněla jsem mu, neboť se mi zdálo, že se jí vyhýbá.

“ Absolutní láska? Přece na ni všichni věří. Někdo věří v Boha, jiný v lidi, někdo v lásku partnerskou, až za hrob. Všichni ji hledají, všichni věří, že existuje. Bez ní by se nedalo přece žít!”

“ Ale co měla znamenat ta vaše otázka o “klasice 60.-90. let” ?”

Usmál se.

“ Víš, 60tá léta to nebylo jenom super, jak teď říkáte. To bylo něco jiného. Bylo to úplně nové. Každý den nějaké překvapení! Když zazpíval Suchý se Šlitrem novou písničku, byla opravdu nová. Něco, co tu předtím nikdy nebylo. Sluníčko, sluníčko .... Nikdo takhle o sluníčku nikdy nezpíval. Purpura na plotně... zase něco nového. Nikdo takhle nezpíval o purpuře, ani Suchý se Šlitrem ne.

Nebo ty tvary. Každý den se vymýšlely nové tvary. Židle byly elipsovité, malíři kreslili po stěnách kolečka a čárky. Místo dřeva bylo najednou na stole něco úžasného - fleky nechytající nebo omyvatelný - umakart.

Staré punčocháče vystřídaly “nylonky” a holky se po nich mohly utlouct! V šedesátém prvním roce se všude zastavil čas na všech pracovištích, ve všech školách, protože v rozhlase vysílali tu neskutečně neuvěřitelnou zprávu, že první člověk létá v kosmu! Každý den nějaké překvapení. Sny se stávaly ze dne na den skutečností a všichni věřili, že brzo bude ráj. Do deseti let nebudou armády, navždy přestanou války. Rozum zvítězil. člověk našel tu správnou cestu. Začal být moudrý a chovat se racionálně. Pokrok přímo přišel z nebe.

A přitom byla všude legrace, začala hrát divadla kde se hodně zpívalo a používalo se veselých skečů, nonsensů a recese. Hrál se bigbít! Vážná hudba nebyla vážná, byla to neskutečná “čmáranice po nebi” jak by řekl Chlebnikov. V galerii se vystavovaly vidle a kupka sena. Skutečná! Vším, co bylo sucharské, přežité, zkostnatělé se opovrhovalo. Také zdraví měli všichni na dosah ruky. Antibiotika zlikvidují všechny nemoci, očkováním se zamezí těm nemocem, které již patří minulosti. “Tuberkulosa” to znělo jako něco z dob babiček a dědečků.

Výnosy na polích byly čím dál vyšší, plevele se vyhubily postříkáním. Krávám se přidaly do žrádla stimulátory. Průmysl vyráběl čím dál víc. Před světem jsme se blýskli člunkovým stavem, který umožnil mnohonásobně vyšší výrobu látek. Celý svět ho zavedl až po nás. Vše se zrychlovalo, zdokonalovalo, stávalo se dostupnějším. Nakonec stála propisovačka pouhou korunu!

Stavěly se přehrady, aby nebyly záplavy a vyrobilo se dost levné energie. Zemědělci kladli trubky pod zem, aby vysušili močály a zavlažili vyprahlou zem. Ta pohádková budoucnost, kdy bude všechno super se stávala den ze dne přítomností. Člověk byl na to pyšný. Na svůj úžasný Rozum. Na svou nepřekonatelnou Vědu. Byla to doba ...”

Napjatě jsem čekala jak ji pojmenuje.

“Zlatá?”

“Ne.”

“Super? Pohodovka?”

“Ale kdepak. Zlatá se teď zdá, když na ni sentimentálně vzpomínáme. Super možná, ale to se tehdy vůbec neříkalo, říkalo se fajn. Pohoda? To už vůbec ne. Tehdy nebyla žádná pohoda, spíš to bylo “normálka” Ale co, co bylo fajn? Co bylo normálka?”

Zavrtěla jsem hlavou.

“Všechno bylo MODERNÍ !

Nevěděla jsem, co na to říct.

“Ale co pak? Jak se to změnilo?”

“Jak? Vždyť to sama vidíš, ne? Jedna písnička jak druhá, samej remix. Umělé materiály? Umakart? Nylonky? Fuj! Nezdravé! Z umělotin jsou ekzémy.

Lety do vesmíru? Nejsou prachy, aby se ti chudáci vrátili!

Konec válek? Úplná blbost, čím víc se lidi bojí, že co bylo “daleko”, je “blízko”, a je to blízko. Za humny. Ty nejděsivější jaderné zbraně se dostávají do rukou bandám teroristů.

Legrace? Samozřejmě, ale toho, jak si každý dělá legraci ze všeho je tolik, že to už nebývá k zasmání. Je to jen takový ornament na zdi, který ani nevnímáme, že tam je. Jedno střídá druhé a je to určeno k zapomenutí a zatracení.

Zemědělství? Otrávená zvířata, otrávená pole.

Zdraví? Z antibiotik jsou proplesnivělí lidé, tuberkulósa nekontrolovatelně roste, nové nemoci, AIDS.

Přehrady? Přežitek - gigantománie!

Věda? Sekty! Magie!Mystéria!

Průmysl? Zničená příroda!

Krásná budoucnost? Drogy! Vraždy! Chaos!

Absolutno? Pokrok? Rozum? Kde? V čem?”

Dlouze se odmlčel.

“A co se to tedy s námi stalo?”

“Co se stalo? Už nejsme MODERNÍ!

“Nejste snad moc pesimista?”

“A ty? Čemu ty věříš?”

“No, že to nějak dobře dopadne.”

“Jak “nějak”? Co je to “dopadne”? Co to může být “dobře”?”

Ano, to je otázka. Napište mi svou odpověď a připravte si otázky! Příště budu pokračovat v rozhovoru s Jeho Svátostí. V rozhovoru o naší době, která už není moderní. Je POST-MODERNÍ? Co to znamená? A vůbec, není ten Dr.B.Pydlík spíš něco jako Brouk Pytlík?


Zpět na hlavní stránku