Pydlík- diskuse V této rubrice se pokusíme reagovat na vaše dotazy, náměty a ohlasy, které můžete adresovat na E-mailovou adresu: Pydlik@gsgpraha.cz.






Co ještě pravil mistr





Přinesla jsem Jeho Postmoderní svátosti Dr. B. Pydlíkovi následující zprávu z jeho e-mailové schránky:

Ondřej Čapek Pá, 8.10.99
ZDRAVIM PROF. PYDLÍKA
Co se týče p***derny, zdá se mi, že je zde jeden VELKÝ problém: na základě četby Lyotardových Rozepří si myslím, že:
1. Ten chlap je mocichtivý grázl
2. p***derna je sofistikovaný blábol vedoucí (v praktické rovině) k určitému typu fašismu
3. ona deklarovaná svoboda je ve skutečnosti podrobení se přísné selekci informací
ad 3) L***tard píše o K***gardovi, konkrétně o jeho Abrahamovi co obětuje Izáka a používa to jako analogii vztahu SS - oběti v koncentačních taborech. TO JE PITOMOST. Pokud vím, tak daleko lepší je analogie Agamemnon - Ifigenie. V tomto případě existuje (i když stále sporná) podobnost, kdy se fašista podrobuje vůli národa podobně jako A***non. NAVÍC je víceméně možné hledat zdroje fašizmu v Hegelovi, težko však najít podobnost v K***gardovu existencialismu.

ad 2) p***derna s jejím pojetím smrti subjektu je nebezpečne blízko pozdnímu Heideggerovi, který nakonec s fašizmem poměrně snadno kolaboroval. V L***tardovi jsou tvrzení, která staví spolecost (či nejaký celek) PŘED subjekt. Tvrzení, že EGO je iluzí se mi zdá nebezpečné.

ad 1) svoboda je koneckonců vždy svobodou individualní. Každá nutnost spolecenské koordinace vede k omezení svobody. V momentě kdy připustíme, že naše SVOBODNÉ AUTONOMNÍ EGO je "ve skutečnosti" jakýmsi produktem větných spojení, svěřujeme svoji svobodu do rukou práve tvůrcům filozofie. Věta VŠE JE RELATIVNÍ je větou fašisty.

Ondřej Čapek





Když Mistr dočetl, napřáhl pravačku a chtěl mne praštit. Na mé podivení vysvětlil mi pak, že jsem přece "dřevo". Otázala jsem se, jaký že vzkaz mám adresovat Ondřeji Čapkovi Unilever. Tu začal ze sebe soukat tento diktát:

No ano, bum pěstí do dřeva, a je to. Něco si přečteš, někde ti to v hlavě něco zamyslí, něco se tam mihne, naštve tě to, tak to ze sebe vypálíš. Jsi to přece "TY", svobodný subjektíček, proč to nedat najevo. Asi máš pravdu, děláme to tak všichni. Co nám zbývá, než ukázat či dokazovat si, že jsme "svobodní"!

A teď zas já, Ondřeji Čapků Unilever. Za prvé, "postmoderna" nerovná se Lyotard a Lyotard nerovná se "postmoderna". A vůbec, "postmoderna", was ist das? Nálepka ze zglajchšaltovaného obecného slangu, jehož základem je sice jazyk novověké vědy (již od doby tzv. "novověku"), leč prohoněný přes zdefinicovaná a zašuplíkovaná dogmátka školská, politická, domácká a bůhvíještějaká, v poslední době pak propraný tzv. popularizačními převypravěči a ještě v poslednější době, tj. v té "postmoderní situaci" semlelý v tlacháních a post-tlacháních mediálních patentátorů na rozum (a případně na "veřejné mínění"). "Postmoderna" pak, toť stoka, nic jiného z toho nemůže vyjít, daleko "od domova", daleko odkud přišla, daleko k jakémukoliv autentickému rozbřesku mysliček, jež by snad nedejbože mohla vyvolat. Zfrázovatělý pažargon vyvolá v mysličkách zfrázovatělé pamyšlenčičky, které se dobře hulákají.

"Postmoderna" vypadá jako hnutí, jako směr, jako soubor "negativních" jevů, a přímo volá po "Souboru opatření", pokud ještě víš co to je. Ani "postmodernizmus" na tom není o mnoho lépe. Každý -izmus vyvolává nedůvěru, vyvolává představu jednoho z mnoha směrů-excesů, který bude vystřídán jiným. Ano, to je ovšem "moderní" pohled! "Moderna" měla tuto excesovitost v programu.

Ale kde to jsme? V jaké břečce! V jaké "situaci", v jakých "podmínkách" tady vegetujeme, snažíme se, "chčijem proti větru" nebo jen hulákáme s davem? S Lyotardovým jménem zůstane zatím stále spjato to, že právě tuto situaci, tyto podmínky, pojmenoval. Jako postmoderní. A jsme v tom všichni. Všichni bez výjimky. To, že se některým zvedne žaludek, když slyší "postmodrna", to je právě typickým příznakem toho, že "jsou v tom"!

A teď k tvé argumentaci proti Lyotardovi. "Svoboda je konec konců vždy svobodou individuální. Každá nutnost společenské koordinace vede k omezení svobody." Ale to není "proti" Lyotardovi. To je to, co říká i Lyotard. Mluví o určitých režimech řeči a s nimi spjatých praxích jako o "teroristických" či "fašistických". Derrida to označil jako "logocentrizmus". Je za tím znát tradice strukturalistů a poststrukturalistů. "Smrt" subjektu je jen metaforou. Ta hrůza, kterou chtějí všichni vykřičet je v tom, že i když křičí slova "svobodně", mohou křičet jen ta slova, která JIŽ něco znamenají, která JIŽ mají u ostatních připravený v mysličkách terén tím, že jsou tu JIŽ rozprostřeny sémantické sítě, kam se slova ukládají (v nichž mají svůj "pojem"). A jsou proto tak predeterminována. JIŽ je připraven terén co se týče "před-hodnocení", "před-sudků" všeho druhu a "před-názorů" co s tím, kam to šoupnout, co z toho odhodit, jak to hanlivě pojmenovat, jak to nakopnout. Dokonce i ten neartikuolovaný řev má už z dob neandrtálců (či opic?) takto připravenu půdu, na níž dopadne, půdu, která značí "co s tím"? A tyhlety "struktury" nejsou struktury "já", ale celé kulturní historie lidstva. To je ona strukturalistická či poststrukturalistická "smrt" subjektu.

Ona nemusela vůbec být vykřičována. Stačilo by říci: My strukturalisté se subjektem nezabýváme. Stejně jako by řekli matematikové: My se subjektem nezabýváme, ale předpokládáme ho! Matematické rovnice sice jsou "věčné", jsou tu bez ohledu na čas, ale předpokládají někoho, kdo by k tomu aspoň přitakal. Stejně tak strukturalisté: Struktury jsou věčné ..., ale předpokládají někoho, kdo je myslí! Proč tedy takové dramatické vyhrocení, proč zrovna "smrt"?

Ano, "postmoderna" je "blábol", proto ta "smrt". Vyhrocuje věci ve snaze na sebe upozornit. Asociace "smrt subjektu" a "postmoderna" je asi silnější, než to, co stojí za ní, že totiž postmoderní myslitelé přiřkli "smrt subjektu" jako patřící "moderně". V "postmoderní situaci" je o tom pouze referováno. Moderna přinesla odcizení, nudu, hnus, pocit neautentičnosti existence, "smrt" autentického subjektu. V postmoderní situaci jsme to spatřili, pojmenovali a - vrhli se do "nových autenticit". Poznali jsme, že už nejsme jen oním zdevastovaným "moderním" subjektem, ale že jsme například i "feministkami", "anarchisty", "environmentalisty" atd. Nové "subjekty" si samy sebe uvědomují skrze pospolitosti (hnutí, komunity), se kterými se ztotožňují a jejichž jazyk (slovník, diskurz) užívají. "Smrt" moderního subjektu je zrozením mnoha "postmoderních" subjektů. A jde to ještě dál. Až k té "autentické svobodě" jednotlivce. Narcistní sebeorientace na vlastní svobodu, vyznávání vlastních hodnot, vlastního "plánu" skutečnosti, ať již percipované či spoluvytvářené, to jsou jevy "personalizace", jak o tom hovoří Lipovetsky (Éra prázdnoty, Prostor 1998).

Je však ještě jiná "smrt subjektu". O té zas píše Kołakowski (Metafyzický horor -Mladá fronta 1999). Ta spočívá v tom, že stejně jako metafyzické Jedno či Absolutno či Bytí či Bůh či Veškerenstvo, stejně tak i druhý pól, to jest "Ego cogito", což jsem právě teď "já" - Pydlík ale už ne ty "Já" (čtenáři), tj. alter-ego, že oba tyto "póly" se vymykají jakýmkoliv pojmovým uchopením. Nemáme pojem "já" stejně jako nemáme pojem "Absolutna", neboť nejsme o nich schopni s jistotou cokoliv říci, resp. jsme schopni obhájit jakoukoliv jejich určenost. "Cokoliv" je vlastně "nic". A to je ten Kołakowského metafyzický horor. Dokládá to myšlenkami filosofů celé tisícileté historie. Jaká je ta filosofie étericky nespolehlivá "věc"!

Ale zpět k tvému výlevu. "Svěřujeme svobodu do rukou právě tvůrcům filosofie". To snad ne. Od kdy "tvůrci filosofie" mají takovou moc? "Tvůrci všeobecného diskurzu" ano, ale kdo se na něm nejvíc podílí, kdo jej nejvíc živí, filosofové nebo politici a média? Filosofům jsou v těchto hrátkách často přelámány hnáty a jsou pak takto zmrzačeni použiti v sítích moci jako "berličky", to ano. Ve věku všeobecné dezinterpretace a všeobecného ne-myšlení, jsou filosofové takto zutilitarizováni.

"Věta VŠE JE RELATIVNÍ je větou fašisty". Znovu odkazuji na Kołakowského. Uvedená věta je příkladem, "sebevztažnosti". Kréťan se probudí a řekne: Všichni Kréťani jsou lháři. Tedy lže. Tedy nejsou lháři. Tedy má pravdu. Atd. Znáte to. Vše je relativní, i tohle tvrzení atd.

Dlouho jsem si myslel, že jde jen o logický paradox, se kterým se vypořádal Tarski tím, že uvedl na scénu "metajazyk". Nekonečno vzniklé z meta-meta-meta... úrovní nás nemusí "prakticky" zajímat. Russell vytvořil svou problematicku teorii "typů", aby se paradoxu sebevztažnosti vyhnul. Ano vyhnul se, ale jen vzhledem k tomu svému jedinému účelu, který sledoval (axiomatická výstavba teorií), a stejně se to neujalo, jako příliš složité, nepostihující jádro problému.

Marxisté to řešili "cyklem praxe". Hermeneutika na to má svůj "hermeneutický kruh". Obecně se dá říci, že řešení tkví ve vyrovnání se s takovouto "synchronní formulí" (např. vše je relativní) v její "časovosti" (diachronii). Například "iterací" (opakováním, opětováním) jsme schopni obsah či pojetí (pojem ,význam) každé takové formule nebo věty neustále upřesňovat, doplňovat, precizovat, vyjevovat, ale i pozměňovat a zažívat tak, abychom ji uchopili nejen z oné rozporné stránky, ale i z té druhé, která legitimizuje její (byť "relativní", ach bože!) ukotvení, pravdu, správnost, oprávněnost atd.

Poststrukturalizmus přinesl ještě další aspekt. Veškerá řeč, promluva, diskurz, vše jednou řečené, pronesené či napsané, má svou ontickou podobu, neboť jest. Podle toho jak se od samotného faktu, že bylo něco řečeno, odvine i to, že toto řečené "dále promlouvá jakožto teori v našich činech", lze hovořit i o onto-logické podobě vyřčeného (napsaného). Z tohoto pohledu pak např. vyřčená věta VŠE JE RELATIVNÍ nepůsobí jen takto "o sobě" jako "synchronní" entita, ale vždy v "diachronním" kontextu řeči, diskurzu, konceptu, výtvoru, díla, situace, kdy a kde byla použita (např. Lyotardova knížka). A zde je skrze své ukotvení jakožto "věc" (ontická stránka) i jakožto teorie (onto-logická stránka) zcela legitimní. Nejedná se tedy jen o pouhý logický paradox, ale o paradox, který vyjevuje cosi z podstaty bytí, resp. poukazuje na to "jak je to v životě uspořádáno".

A nyní k příkladům ad 3). Příklad Agamemnon - Ifigenie v souvislosti s "Osvětimí" by mohl být příkladem analogizujícím (i když sporným, jak uvádíš). Mám však za to, že Lyotardovi nešlo o analogie, ale o uvedení určitého různorodého spektra (na několika příkladech), spektra, které má společné cosi hlubšího než by postihla ona tebou navrhovaná analogie. Jde totiž o pojetí "povinnosti" (název kapitoly) v kontextu Lyotardovy teorie Rozepře. Spojení obou příkladů (Abraham - Izák a SS) je pak použito v úvaze o "zaslepenosti", kterou Lyotard charakterizuje takto: Stavíme se na místo toho druhého, jako bychom znali JEHO idiolekt (osobnostní kontext včetně záměrů), neboli MY vykládáme jeho, MY interpretujeme. Na NÁS je tíha zodpovědnosti, necítíme-li ji, jsme zaslepení. Zaslepen je SSák, zaslepen (v tomto smyslu) je i Abraham, byť to zní skandálně, ale o to tu jde, že je to tentýž "mechanizmus", kdy necítíme vlastní vklad interpretace a z ní vyplývající odpovědnost.

Myslím, že se často dopouštíme osudové chyby. Rádi bychom zničili špatnost tím, že zničíme poslíčka, který nám o ní nese zprávu. Filosofové "postmoderní situace" často přinášejí "zlé zprávy", a také se rádi "hrabou v různých odpornostech", ale to nikoliv, že by je to těšilo, že by se v tom vyžívali nebo že by se s tím ztotožňovali (to my jim tak rádi přisuzujeme!), ale ve snaze porozumět tomu, "jak to tedy doopravdy chodí", "vyznat se v tom, jaké to doopravdy je". Právě kdyby to nedělali, byli by "normalizátory", kteří nám předepisují nějakou svou idealizovanou utopickou vizi, jako "mravní imperativ". Takových je také víc než dost. Ale o tom snad až někdy jindy. Etika, to je taková moc a moc zašmodrchaná "věc". Jde o věc nebo o "věc"? (Pozor to je taková moje provokace).






Zpět na hlavní stránku