Pydlík doporučuje
J.F.Lyotard, W.Welsch, G.Vattimo, P.D.J.Sloterdijk a R.Rorty,
GLOBALIZMUS A FURUROLOGIE, EKOPARADIGMA, HOLIZMUS, EKOFILOSOFIE, EKOFEMINIZMUS, TRANSPERSONALIZMUS, NEW AGE - (bylo v 1.části)
- nyní:

FILOSOFIE V POSTMODERNÍ SITUACI,

Sešity k dějinám filosofie XII.

2.část

Ty nejkontroverznější myšlenky, a výtvory hermeneutiků, poststrukturalistů a feministek

"Jazykoví vagabundi,kati zdravého rozumu, vrahové exaktní vědy i filosofie, narcistní žvanilové, blábolisté a plkátoři" :

G.Bataille, R.Barthes, M.Foucault, G.Deleuze, F.Guattari, J.Derrida, P.Virilio, J.Baudrillard

Proč se tolik liší pojetí "jazyka" u analytických filosofů ("přísňáků") a poststrukturalistů ("výmyslníků")?
Slepota vědoucího, který nikdy neprohlédne klam svého vědění.
Silná dezinterpretace silné dezinterpretace - jediné co může Západ nabídnout místo náboženství.
Otevřené dílo - pozvánka k tvorbě. (Eco)
Kultura komunikuje s ne-kulturou. Svět jako Text.
Předvést možné cesty!
"Úchylný knihovník" Bataille a jeho "transgrese".
Proč myslíme tak, jak myslíme? Nejsi náš - šup za mříže. Pravda spjatá s mocí a donucením.
Dohlížet a trestat, od mateřské školky po hřbitov. (Foucault)
Nemoc současnosti - schizofrenie. Proto: schizoanalýza. Kdo není schizofrenik, je paranoik - fašista! Pop-filosofie a její "prozpěvování". Rhizom! Myšlení - nucený akt překladu hieroglyfů. (Deleuze a Guattari)
Škrtnuté bytí, diference, dekonstrukce, hra. Nic mimo text. Platonova erekce. Smysl nesmyslu. Marxova strašidla. "Všechno" zaznamenat - "ostatní" zapomenout - hypomnézie. (Derrida)
Reálno smršťované do singularity, nafukující se virtuálno, a my, přikovaní zadkem k židli - ve stavu zuřící nehybnosti. Estetika mizení. (Virilio)
Simulace, recyklace, svádění a karneval, smrt jako atrakce, krása hroucení, soudný den nastal, pornosimulace a hyperrealita, sázka, kouzlo, závrať. Fatální strategie výkonnosti - rakovina a klon. Sirotci reality. Svět netrvá na svém trvání! Vrátit svět trochu víc neuchopitelný. (Baudrillard)

L.Irigaray, H.Cixous, J.Kristeva, J.Mitchell, D.Haraway, S.Bordo, J.Butler, S.Harding, S.Benhabib a další

Muž je kanibalista (T.G.Atkinson), zastaralá životní forma (B.Warrior), upír, sající krev žen (M.Daly).
Žena, negativní odlitek muže, zboží mužské směny (L.Irigaray).Má mluvit a psát tělem, "bílým inkoustem" (Cixous).
Karneval a sémiotická chóra, aneb děloha jako zárodek nového světa(Kristeva).
Freudův kastrační komplex a zrození já z lidského zvířátka (Mitchell).
Všichni dohromady jsme spolu se svým technickým a informačním tělěm jedním velkým KYBORGEM (Haraway).
Pohled "odnikud" (vědci a metyfyzici) versus pohled "odevšud" (postmodernisté) (S.Bordo).
Žena jí nemá! (J.Butler)
Pravda - nové feministické strategie přežití.
Utopie jako touha po něčem jiném, touha, bez které nelze žít (S.Benhabib).

Smrtelná nebezpečí postmoderny: normativní svádění, ztráta kontextu, subverze, esoterní "kaše" (ta naše!).

MOŽNO ZAKOUPIT:
!!! v suterénu staré budovy VŠE v Praze, Churchillovo nám.,Praha 3. !!!


OBSAH:

1.   Obrat v postmoderní situaci.
2.   Filosofická hermeneutika v postmoderní situaci.
2.1. Evropské (kontinentální) varianty.
2.2. Anglo-americké varianty.
3.   Naratologie a „nová“ sémiotika - postmoderní podoba strukturalizmu
4.   Poststrukturalizmus.
4.1. Georges Bataille (1897 - 1962)
4.2. Roland Barthes (1915 - 1980)
4.3. Michel Foucault (1926 - 1984)
4.4. Gilles Deleuze (1925 -1995) a Félix Guattari (1929 - 1992)
4.5. Jacques Derrida (1930 -)
4.6. Paul Virilio (1932-)
4.7. Jean Baudrillard (1929 -)
5.   Feministická filosofie v postmoderní situaci.
5.1. Luce Irigaray (1930 -)
5.2. Helene Cixous (1937-)
5.3. Julia Kristeva (1941-)
5.4. Juliet Mitchell (1940-)
5.5. Donna Jeanne Haraway (1944-)
5.6. Susan Bordo (1947-)
5.7. Judith Butler (1956-)
5.8. Sandra Harding (1945-)
5.9. Seyla Benhabib (1950-)

V postmoderní situaci mizí polarita vědecký diskurz - všeobecný diskurz a vytváří se pluralita parciálních diskurzů, mezi nimiž ovšem najdeme jak „vědecký“ tak „všeobecný“, jak diskurz pravdivostní perspektivy, tak různé diskurzy perspektivy hermeneutické a také parciální strategické diskurzy.

Už pro „moderní“ epochu spočíval „všeobecný diskurz“ v základech novověké vědy, z níž popularizací, didaktizací a „oběhem“ v každodenním životě nabývá „všeobecné“ (ale také „minimální“, protože v lecčem „pokleslé“) formy (např. mluví-li se o výstavbě čističek odpadních vod jako o „penězích na ekologii“).

„Všeobecný diskurz“ je zpopularizovanou formou dominantního (vědeckého) diskurzu, který je dále rozvolňován prostřednictvím didaktizace („školská zjednodušení“), avšak v postmoderní situaci především prostřednictvím „masmediálních“ konvencí (široká inflace pojmů, jejich vágnost, povrchnost, sugestivní podání, iluze snadného bezproblémového porozumění, triviální zjednodušení, nálepkování, fráze, oproti přesnosti, jednoznačnosti, zkoumání podstaty, samostatného rozvažování, ověřování atd.). Ačkoliv jsou právě tyto jevy přisuzovány postmoderní době jako ji charakterizující, všeobecný diskurz v „neplnohodnotné“ podobě existoval už v době „moderní“. Postmoderní dobu charakterizuje spíše šíře a proměnlivost nově vznikajících a utvářejících se diskurzů hermeneutických a strategických.

Podle mínění myslitelů „postmoderní situace“ jsou všechny koncepty, teorie, filosofické směry či texty akceptovatelné právě do té míry, do jaké jsme schopni se jimi inspirovat takovým způsobem, že je skutečně, tj. ve svých skutcích, užíváme jakožto impulsy, vodítka, nástroje, prostředky či „metody“ myšlení.

„Metodologický obrat“ v postmoderní situaci jsme charakterizovali tím, že od „metod“ v jejich klasickém pojetí tito myslitelé postoupili až ke „strategiím“ rozvoje dané konceptuální oblasti a k „herní“ tvorbě, tedy k činnosti, v níž vědění nabývá primárně podobu nikoliv reprezentace, ale „výtvoru“, kdy získává ontický statut, neboť vytváří svými skutky samu skutečnost.

Tato „herní“ podoba zaměřenosti nevytváří podle uvedených autorů „vědení“, jež by bylo možno separovat od života a uložit do encyklopedií. Je spíše proměnlivým naplňováním všech možných podob, které nám život skýtá, naplňováním přímým, jež může být dále reflektováno po té, co konkrétní „výsledek“ tohoto pohybu, utváření života již nastal.

Podle „postmodernistů“ je takové pojetí slučitelné jak s představami „strategií“, kterými se člověk ve svém životě orientuje k tomu, aby „postoupil dál“, tak i s představou postupného „procházení všech cest“ a objevování jejich „pokladů“.

Postmoderní situace přinesla podle nich právě tuto změnu perspektivy. Otevřela „prostor“, v němž se můžeme vydat nejrůznějším směrem. Podle filosofů „postmoderní situace“ jsme „vyvázáni“ z té „jediné pravé“ cesty, nejsme však vyvázáni z toho, abychom si jako lidé sami „ukládali“ tyto různé nové cesty procházet. V této „svobodě“ tkví podle nich i étos postmoderny.

Podle filosofů „postmoderní situace jsme získali svobodu ke vstupu na dosud „zapovězená území“ a nyní je na každém z nás, které z cest se vydáme prozkoumat. Zároveň si uvědomujeme, že ona „vědecká“ varianta „dálnice“ zdaleka nezanikla. Dochází sice k překračování jejích hranic, k tvorbě hranic nových, k objevování nových „území“ a tvorbě „nových architektur“ jak hranic tak těchto území. „Dálnice vědeckého diskurzu“ míří dál, avšak podle „postmodernistů“ lze již mnohem snadněji z ní sjíždět do „libovolných končin a směrů“, anebo se na ni opět vracet a cestu po ní vnímat a utvářet novým obohaceným způsobem. Stále zůstává tou „nejrychlejší“ cestou jak se přesunout „jinam“, avšak my již nemíříme k jedinému bodu na obzoru, neboť všechna místa okolo nás se mohou ukázat být zajímavá, zvláště proto, že jsme sami jejich spolutvůrci.

Přestože bývá postmoderní filosofie dávána do kontrastu s celým tzv. věkem rozumu, jenž započal osvícenstvím, „postmoderní“ myslitelé uvažují i o tom, že je pokračováním „cesty rozumu“ „jinými prostředky“.

Filosofie v postmoderní situaci přistupuje podle nich ke světu pozitivně, všímá si všeho, i toho co racionalizmus vyloučil jako ne-rozum. Hledá rozumění nejen věcem rozumným, ale celku, který se jeví jak rozumný, tak i nerozumný. „Nezabíjí“ posla špatných zpráv. Jevům, které byly hodnoceny jako nedobré, nepravdivé, nerozumné a ošklivé se nevyhýbá, reflektuje je a snaží se o porozumění. Nejde-li to jinak, pak i skrze jejich „vnitřní“ prožití, ostenzi, předvedení, spolutvorbu.

Osvícenství přiznávalo podle těchto autorů „rozumnému“ automaticky přednost před tím, co se zdálo být „nerozumné“ a to jak axiologicky, tak ontologicky. Skutečnost je však podle nich jiná, nelze klást rovnítko mezi jen dobré, jen správné, jen pravdivé, jen rozumné a skutečnost jaká „doopravdy“ je. Jen dobrá, správná a pravdivá není skutečnost, ale simulákrová hyperrealita, jak říká Baudrillard.

Odpověď, či rozumění můžeme podle „postmoderních“ myslitelů hledat různými způsoby, prostřednictvím různých prostředků rozumění.

Filosofie v „postmoderní situaci“ bývá kritizována pro svou roztříštěnost. Podle uvedených autorů jde však o roztříštěnost (pluralitu) životních projevů světa. Tzv. jednota vědy (přírodní) je dána jednotou zákonů, které jsou povahou konjunktní. Pokud je věda schopna spatřovat zákonitosti či projevy zákonů v rozmanitostech životních projevů, pak také podle „postmodernistů“ může, bude-li chtít, spatřovat projevy jistých zákonitostí v rozmanitostech projevů filosofického myšlení.

Předpovídat „správná“ filosofická tázání a zkoumání lze podle „postmoderních“ autorů jen ve vztahu k nějaké parciální zákonitosti, ideji, vzoru, struktuře. Vždy se však objeví jevy nesubsumovatelné pod jakoukoliv dosud známou zákonitost, ideu, vzor, strukturu, kterých si můžeme buď nevšímat, nebo „začít znovu“. Na tyto „suplementy“ (doplňky) (viz Derrida) je nyní pozornost zaměřena. Kouzlo, půvab, individuální projev, prožitek, zážitek z tvorby, vhledu, naplnění, milosti. Zde dosud nebyla ani věda, ani filosofie příliš legitimní.

Se změnou zorného úhlu se podle „postmodernistů“ ukazuje, že nejde jen o „doplněk“, ale o podstatnou oblast života, bohatě strukturovanou, kterou je navzdory Wittgensteinovi (O čem nelze mluvit, o tom nutno mlčet) nutno se zabývat.

O čem neumíme mluvit, to je nutno podle některých autorů předvést, ukázat, vytvořit, prožít.


Vedle uvedených rysů přináší poststrukturalizmus jako nejvýraznější proud filosofického myšlení v postmoderní situaci i řadu nebezpečí. Je snadno zneužitelný všude tam, kde odhaluje současné složité proměnlivé struktury světa, neboť toto odhalení a předvedení může být chápáno jako normativní, a pak i kritizováno z hlediska jiných etablovaných norem.

Skýtá nebezpečí všude tam, kde ztrácí svou „archeologii“ vědění a kde se spokojuje jen s poslední, „simulákrovou“ vrstvou, neboť ztráta původních kontextů může přinést takové kontextualizace, které jsou normativně nežádoucí a z mnoha důvodů nepřijatelné.

Často jakoby přímo vybízel k tomu, aby byl jako „posel špatných zpráv“ popraven. Mnohdy otevřeně hlásá „subverzi“, avšak nikdo si vědomě a rád nepodřezává sám větev, na které sedí.

Ve srovnání s díly klasické linie filosofického myšlení vystupují projevy poststrukturalistů často jakoby „z jiného světa“, klasický filosofický diskurz se v nich ztrácí, je přetransformován do podoby literárně - filosofické esejistiky. Předvádí své „variace“ natolik nevázaně, že se za nimi často ztrácejí ony strukturální „invarianty“. Z hlediska klasických (vědeckých) kritérií se vyjadřuje zcela nepřesně, an-archicky. Používá jinou strukturu podání než logickou strukturu pravdivých výroků zobrazujících fakta. Má „příliš mnoho“ společného s uměním, n.b. s tou jeho oblastí, ve které poetická imaginace nalézá podoby fantastické, fantasmagorické, surrealistické, dadaistické, bizarní či obskurní. Často je pojímán jako příliš šokující a provokativní, byť se snaží v duchu „postmoderního obratu“ učinit z těchto provokací věci běžné, všední, každodenní, seriální.

Možnosti, které skýtá a které by mohly být vnímány jako pozitivní, často dobře skrývá. V tomto smyslu se zdá být až esoterický, předávající svá poselství jen malé skupině „zasvěcených“.

Často skýtá iluzi, že je „vše dovoleno“, ztěžuje tak orientaci a zastírá možnost a povinnost zodpovědné volby toho, jakou cestou se dát, a pro co se rozhodnout. Nabízí „vyvázání“ z mnoha tradičních daností, aniž by dostatečně důrazně poukazoval na to, že toto „vyvázání“ má doprovázet i uložení si své cesty, svých povinností.


Zpět na hlavní stránku